Důvody rozvodu

Soudce: Rozumím tomu dobře, že spolu vycházíte dobře a nemáte žádné konflikty?

Žena: Ano. Žijeme si spolu moc spokojeně už přes třicet let. Občas nás trochu trápí zdravíčko, ale jinak nic důležitého. Například včera...

Soudce: Odpovídejte prosím jenom na moje otázky. Takže, tedy, Vy žádné důvody k rozvodu nemáte.

Muž: Máme.

Soudce: Já jsem ale zatím žádné neslyšel. Můžete mi vysvětlit, proč se tedy chcete rozvést?

Muž: Můžeme.

Soudce: Tak mi to prosím vysvětlete.

Muž: Víte, nám je spolu moc dobře. Jenomže po těch letech to chce nějakou změnu.

Žena: Nám se ale nic měnit nechce. Všechno máme tak pěkně zařízené a na cestování moc nejsme.

Muž: No a tak nás napadlo, že bychom se mohli rozvést.

Žena: To by přece byla pořádná změna. A vlastně bychom nic nemuseli měnit. Klidně bychom mohli spolu dál žít tak, jak jsme zvyklí, a pokud bychom někdy opět chtěli něco změnit, tak bychom se mohli zase vzít.

Soudce: Aha...

Sen o rekonstrukci kostela

Dnešní sen mi asi bude věřit jen málokdo. Tak jako jsem já nevěřil Tomáši Vonkovi, který mi obvykle, když jsem s ním po ránu šel z kolejí do poslucháren zvolenské univerzity, vyprávěl své sny, které by mohl celkem dobře uplatnit coby náměty na filmy.

Hlavní postavou mého dnešního snu byl mladý kněz, který přišel sloužit do kostela v nějakém zapadlém městečku v Kanadě. Proč zrovna v Kanadě nemám potuchy. Ostatně nejsem autorem toho snu, ale pouze jeho vypravěčem.

Kostel byl téměř na spadnutí. Hnilobou poškozená okna, popraskané zdi, ve střeše víc děr než tašek. Na mši chodily akorát tři babičky.

Jelikož kněz neměl žádné peníze na opravy, tak mu nezbylo, než začít sám kostel opravovat a ptát se lidí, zda mu nepomohou. Pracovníků postupně na staveništi přibývalo. Rekonstrukce postupovala čím dál tím rychleji. Jenom když byla mše, tak práci přerušili.

Když bylo vše hotovo, tak nejenom že kostel svítil novotou a jeho návštěvníci se nemuseli bát, že jim spadne na hlavu, ale při mši byl i plný.

Zadupávání ohně

Byl horký červencový den. Stádo jelenů sedělo ve stínu dubu na kraji palouku. Nebe bylo čisté a přesto z něho udeřil blesk. Uhodil do uschlého smrčku, který stál ve středu palouku. Smrček vzplál jak pochodeň. Jeleni a laně vyděšení nenadálou událostí se rozutekli. Pouze jeden mladý jelen zústal stát. Uvědomil si, že pokud něco neudělá, tak chytne suchá tráva, od trávy podrost a pak celý les. Jelen neváhal a nedbaje na žár plamene oheň zadupal.

Následující den se jelen pásl na nedaleké louce, když tu ucítil dým. Zavětřil a uvědomil si, že zápach jde ze směru od palouku. Rozeběhl se k palouku. Když tam doběhl, uviděl, že z místa, do kterého předchozí den uhodil blesk, se zdvihá proužek dýmu. Jelen okamžitě oheň zadupal. Dlouho zústal na palouku a pozoroval, zda se oheň znovu nerozhoří.

V následujících dnech se zdržoval v blízkosti palouku. Několikrát musel oheň zadupat. Pak několik dní pršelo. Jelen si myslel, že oheň jej již nebude trápit. Ale jen se udělalo pěkně a sluníčko začalo hřát, opět se ze spáleniště uprostřed palouku začalo kouřit. Od té doby jelen zústával vždy poblíž palouku a jakmile ucítil dým, okamžitě přiběhl a oheň zašlapal.

Postupně se jelen naučil předpovídat, kdy se oheň vznítí. V takových obdobích zůstával na palouku a jakmile zahlédl dým, tak oheň udusil. Když věděl, že oheň nemá příhodné podmínky, tak se chodil pást na vzdálenější louky.

Tak plynuly roky. Palouk zarůstal a jelen stárnul. Oheň se vzněcoval čím dál tím méně často. Přišlo však velké sucho. Byl již srpen, ale od jara ještě nepršelo. Tráva byla suchá a stromy usychaly. Studánky a potoky poblíž palouku byly vyschlé. Jelen věděl, že oheň může kdykoliv vzplanout a během chvíle zachvátit celý les. Proto chodil pít až hluboko v noci ke vzdálené řece. Tam se vždy i trochu napásl. K řece se však stáhly šelmy a tak bylo čím dál tím obtížnější se napít, neřku-li napást, a vrátit se živ. Poslední dva dny se jelen nenapil vůbec. Malátně postával nedaleko spáleniště a čekal, až se objeví dým. Avšak dým se stále neobjevoval. Jelen si uvědomil, že již nemá dost síly, aby došel k řece. Pomyslel si, že sebe již nezachrání, ale les možná ještě zachránit může.

Jelen si lehl na spáleniště tak, že jej svým tělem celé zakryl. Pomalu dýchal suchými nozdrami. Po chvíli ucítil, jak ze země vyráží plamen. Narazil na jeho srst, ale ta jej dlouho nezdržela. Propálil srst, propálil kůži, vrazil do útrob jelena a chtěl vyrazit skrz jeho chřípí ven. Jelen se naposled v životě nadechl a vší silou zadržel dech. Oheň se rozlil do celého těla. Spálil vnitřnosti, spálil maso, kosti i krev. Pak vzplál jelen celý. Právě v ten okamžik se zdvihl vítr, zatočil se nad spáleništěm a začalo pršet. Z nebe padaly proudy vody. Spáleniště se během chvíle proměnilo v kaluž a palouk v jezírko.

Déšť ustal. Voda odtékala ještě ráno vyschlými koryty potoků a vsakovala se do vyprahlé půdy. Společně s ní odtékal i popel, ve který se proměnil starý jelen.

Kámen na pobřeží

Po staletí stál na pobřeží osamělý kámen. Po staletí mlčel. Jednoho dne však promluvil.

Ó skálo. Matko všech kamemů. Shlédni sem dolů a vyslyš mě. Staletí den za dnem se o mě tříští vlny. Den za dnem rozrážím vítr. Mé hrany kdysi ostré otupěly a mnoho z mé velikosti odplavila voda. Pohleď na mé bratry úhledně narovnané do vysokých zdí zámku. Společně čelí větru a vlny na ně nedosáhnou. Ó skálo prosím, ať se k nim mohu připojit a spočinout v jejich objetí.

Zahučelo moře a vítr rozčesal stromy na úbočí skály. Přišli lidé, odvezli kámen, otesali jej a vsadili do zámecké zdi. Roky plynuly a kámen mlčel. Jednoho dne však promluvil.

Ó skálo. Matko všech kamenů. O svobodu jsem přišel svým nemoudrým přáním. Mé tvary formované příbojem byly otesány do jednotného tvaru. Již se nemohu rozhlížet na všechny strany, ale pouze jedním směrem. Denně poslouchám stesky svých bratří svázaných k sobě maltou a nemajících špetky svobodné vůle. Ó skálo prosím, vymaň nás ze vzájemného sevření, vrať nám naši svobodu.

Zahučelo moře a vítr rozčesal stromy na úbočí skály. Zem se zachvěla, pak otřásla a zdi zámku se rozvalily. Mnohé kameny spadly do moře, mnohé se rozbily na stovky kousků, mnohé zůstaly zavaleny. Jen pár kamenů se odvalilo na pobřeží, kde se mohly svobodně rozhlížet do všech stran, pociťovat vítr a naslouchat moři.

Kámen stál a hleděl kolem sebe. Po několika dnech promluvil.

Ó skálo. Matko všech kamenů. K čemu je mi svoboda, když jsou mí bratři mrtvi. Vrať jim prosím život. Vrať jim jejich velikost.

Zahučelo moře a vítr rozčesal stromy na úbočí skály. Moře se zvedlo a pohltilo pobřeží, trosky zámku i skálu. Miliony let vše zůstalo pod hladinou moře. Pak hladina opět začala klesat a nad ní vystoupil mohutný útes. Skála. Matka všech kamenů.

Hippiás a Sokrates

Sofista Hippiás vyšel z paláce, kde si právě díky svému řečnickému umu vypomohl k slušnému balíku peněz od místní aristokracie. Když procházel tržištěm, spatřil Sokrata. Nedalo mu to a prohodil: "Není lelkování na tržišti nedůstojné filozofa?" Sokrates se pousmál a odvětil: "Na cestě za dobrem a láskou se člověk vzdává mnohého. I důstojenství se rozplyne jak mlha pod paprsky vycházejícího slunce." "Dobro, láska. Stále ta samá prázdná slova." rozhorlil se Hippiás: "A přitom každý ví, že co je dobré pro jednoho, může být zlé pro jiného. Třeba nemoc – ta je jistě špatná pro nemocného, ale dobrá pro lékaře, kterému přináší živobytí. Nebo peníze – ty jsou jistě dobré pro pána, jež je vlastní, ale špatné pro sluhu, který jich nemaje musí sloužit a ohýbat hřbet." Sokrates si povzdychl a pravil: "Slova jsou proto prázdná, aby mohla být naplněna vědomím posluchače. Kdyby nebylo nemocných, lékaři by se mohli věnovat filozofii, avšak lidé bez nemocí by ztratili veškerou pokoru k životu. Peníze v rukou dobrého pána přinášejí štěstí mnohým, zatímco zloduch prostřednictvím peněz rozsévá nenávist a zlobu. Na hladině moře se loďky potácejí hnány vlnami a větrem sem a tam. Avšak skála jsoucí v hlubině je nedotčena bouří. Ani mohutné proudy s ní nepohnou. Vodní rostliny ji obrůstají a ryby si v ní hledají svůj úkryt. Jen bláhový člověk si může myslet, že vymyslí něco lepšího."

Achilles a želva

Jednoho krásného letního dne se Achilles procházel po břehu moře a pozorujíc tanec racků na obloze si ani nevšiml, že předešel želvu. Želva zakývala hlavou ze strany na stranu a zvolala: "Achille, kdo je podle tebe rychlejší, já nebo ty?" Achilles se ohlédl a radostně se usmál, když spatřil želvu. Želva si to asi špatně vyložila, protože na jeho úsměv zareagovala takto: "Jen si nemysli. Zénón z Eleje dokázal, že ani nejrychlejší nemůže dostihnout nejpomalejšího, protože by nejdříve musel dojít tam, odkud vyběhl prchající, takže pomalejší je nutně vždy o něco napřed." Nato se želva chtěla vědoma si své převahy vyzývavě pousmát na pokořeného Achilla, ale než to stihla učinit, tak zaslechla
zasvištění meče, křupnutí krčního obratle a dopadnutí své useknuté hlavy na žhavý písek. Achilles zdvihl bezhlavé želví tělo na rameno a vydal se zpět k táboru radostně si pohvizdujíc a těšíc se na želví polévku.

Tři velká přátelství

Když byl Jan malý kluk, měl kamaráda "na život a na smrt" Jardu. S ním a společně s dalšími kamarády ze své rodné vesnice prováděli kousky klukům ze sousední vsi. Občas se jim zadařilo, jindy měli navrch ti druzí. Úspěch i prohra však vždy jen prohloubily přátelství Jana s Jaroslavem. Pak se janova rodina z vesnice odstěhovala, ale i přes odloučení zůstalo přátelství hluboko v janově srdci a čas ani události jej neoslabily.

Když Jan narukoval do armády, jediný, koho ve svém pluku znal, byl František, který pocházel ze sousední vesnice janova dětství. Po výcviku odjeli na frontu. Když se krčili v zákopech prokřehlí a zabahnění, vzpomínali Jan a František na své klukovské bitvy. Při debatách o příhodách z dětství zapomínali na válku, která byla všude kolem. Zapomínali na špínu i bolest, na hlad i neustávající dunění. Místo toho ve svých myslích pobíhali kolem rodné vsi a prožívali svá dětská dobrodružství. Tak vzniklo druhé janovo přátelství. Když byl Jan raněn a zajat. Když se v zajateckém táboře rozhodoval mezi životem a smrtí, bylo to právě vědomí silného pouta přátelství jdoucího skrze všechny zdi, zákopy a ostnaté dráty, které mu pomohlo překonat všechno utrpení.

Šly roky. Jan se stal otcem, pak dědečkem. Okolo šedesátky začal mít problémy s dýcháním a lékař mu doporučil plicní sanatorium ve švýcarských Alpách. Jan ležel na pokuji s Gerhardem. Oba již věděli, kolik času jim zbývá. Hovořili spolu o válce, kterou prožili každý na jiné straně. V jejich slovech však nebyla nenávist, smutek či hořkost. Byla v nich tichá pokora. Vzpomínali na kamarády, o které přišli. Mluvili o tom, co válce předcházelo, i o tom, co následovalo po ní. Z těchto tichých diskusí pozvolna vzniklo poslední velké janovo přátelství. Toto přátelství přineslo oběma poslední střípek mozaiky života, který jim scházel k jeho porozumnění.

Klidná je smrt člověka, který nemá v srdci ani špetku zloby. Janovi v srdci namísto ní zbyla tři velká přátelství.

Obyčejný člověk Jang

Jang byl vychováván k mnišství. Ale to mu nebylo souzeno. Když se jednou pozdě večer vracel z kláštera domů, narazil na tři opilé vojáky, kteří se pokoušeli znásilnit mladou ženu. Po kapkách hromaděná nenávist v něm vzkypěla a zcela jej ovládla. Najednou stál s krvavými pěstmi zdviženými ve vítězném gestu nad třemi úpícími a zvracejícími těly a řval směrem k majestátným horám: "Nejsem světec. Jsem bojovník!"

Musel utéct z domova jako psanec, kterým zůstal převážnou část svého života. Prošel disentem a seděl v Čchin-čchengu. Viděl umírat své přátele na náměstí Nebeského klidu. Byl ve vyhnanství i v exilu. Poznal snad všechny formy fyzického a psychického utrpení, ale zažil také mnoho krásného a neopakovatelného.

Když jsem jej nedávno potkal, sedli jsme si na chvíli spolu na lavičku. Rád bych se jej zeptal na mnoho věcí, ale když jsem s ním, tak tázání ztrácí smysl. Když odcházel, vzal mě za ruku a řekl: "Nejsem světec ani bojovník. Jsem obyčejný člověk."


Poznámky:

1. Příběh je samozřejmě smyšlený.
2. Čchin-čcheng – co představuje tato věznice popisuje Wej Ťing-šeng ve článku Čchinčchengská věznice číslo 1 (přeložila Olga Lomová)
3. Náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) – událost z roku 1989 je možné dokumentovat tímto úryvkem z Kroniky lidstva: Již 3. června vyčistili vojáci demonstranty obsazené ulice vedoucí do středu města. 4. června obklíčili vojáci 27. armády náměstí, na kterém se zdržovalo přes 100 000 vysokoškoláků a s nimi sympatizujících pekingských obyvatel. Tanky a obrněné transportéry vjížděly do davu, lidé snažící se uprchnout byli stříleni. Napadení se bránili kameny, několik vojáků bylo vytaženo z dopravních prostředků a rozzuřený dav je lynčoval... Více informací je možné nalézt ve článku Výročí masakru na Tchien-an-men a současný stav lidských práv v Číně

Člověk, který odešel a možná ani nebyl

Přišli za ním a řekli mu: 'Je válka a ty sedíš doma. Pojď s námi bojovat proti našim nepřátelům, kteří ničí naše domy, zabíjí naše děti, rozsévají utrpení.'
Odpověděl: 'Válka, která zuří ve mně, je mnohem krutější. Boří a zabíjí, ničí a bolí mnohem více než ta kolem nás.'

Přišli za ním a řekli mu: 'Válka skončila a ty sedíš doma. Pojď s námi slavit, pojď se s námi radovat.'
Odpověděl: 'Mír, který je v mém srdci, je mnohem krásnější než ten, který je okolo. Kam bych mohl jít? Co bych mohl slavit?'

Přišli za ním a řekli mu: 'Svět okolo je plný změn a událostí, ale ty stále jen sedíš doma.'
Odpověděl: 'Svět je pestrý, ale ten kdo porozumí sobě, porozumí i lidem a kdo porozumí lidem, porozumí i světu a porozumění světu zbavuje strachu a společně se strachem mizí i nenávist a lidé bez nenávisti nekonají zlé skutky a nekonání zlých skutků vede k proměně a '. Rozhlédl se kolem sebe, ale v místnosti již nikdo nebyl.

Pak už nepřišel nikdo. Lidé zapomněli, že existuje. Když prošel městečkem, nikdo si jej nevšiml. Když nakoupil, obchodník si ani neuvědomil, že něco prodal.

Odešel a žádný z obyvatel městečka to nezaznamenal. Lidé si říkali: 'Jako by tu něco chybělo.' Nikdo však nevěděl co.

Muž a kámen

Přišel muž pod horu. Uchopil kámen a chtěl jej zvednout.

Stařec zvolal: "Co? Ty, že chceš zvednout kámen?"

"Ano. Zvednout a vynést na horu.""

"Byli tu mnohem silnější než ty a nezvedli jej. Byly tu celé osady, kmeny, národy a nehnuly s ním. A ty jej chceš sám odnést na kopec?"

"I ten nejsilnější člověk je ničím proti skupině. A skupina je ničím proti komunitě. A komunita je ničím proti společnosti. A společnost je ničím proti lidskosti. A lidskost je ničím proti přírodě. A příroda je ničím proti vesmíru. A vesmír je ničím proti Bohu. I ten nejsilnější člověk je tedy pouhé sedmkrát odmocněné nic. Ale říkám vám, že člověk který jedná v souladu s komunitou je silnější než skupina. A kdo pracuje pro společnost je mocnější než komunita. A kdo je v souladu s lidskostí je větší než společnost. A kdo koná dle přírody je moudřejší než lidskost. A kdo žije pro vesmír je věčnější než příroda. A kdo věří v Boha je "

Muž zvedl kámen a vynesl jej na horu.

Starý Izák

Starý Izák po dlouhém putování přišel na místo, kde Ježíš léčil. Stál a pozoroval jej, jak pokládá ruce na nemocné, chromé, slepé, hluché a oni odchází vyléčeni. Ježíš si jej všiml a obrátil se na něj: „A co ty Izáku. Proč ty jsi vláčil své chromé údy rozbitými cestami až sem. Chceš být vyléčen?“

Izák povzdychnul: „Ale kdež, není snad jedno zda zemru s údy zdravými či chromými? Přišel jsem, protože jsem doufal, že mi ukážeš pravdu, že mi řekneš, co je to pravda, kde ji hledat, jaká je?“

Ježíš Izáka přeměřil pohledem: „Proč si myslíš, že ti mohu pravdu ukázat právě já?“

„Léčíš nemocné, dokonce i malomocné, mrtvé obživuješ. Jistě musíš znát pravdu, jistě ji umíš předat prosebníkům.“

Ježíš přistoupil k Izákovi, objal jej a pošeptal mu do ucha: „Já jsem pravda, chceš-li, abych se v tobě probudil, následuj mě.“ Nato se sebral a následován zástupem odešel.

Izák stál uprostřed vyprahlé planiny sám a stále v něm doznívala slova: „Chceš-li, abych se v tobě probudil, následuj mě.“

Stál a hleděl směrem, kterým Ježíš odešel. Pomalu vyrazil za ním. Za nějakou dobu se dobelhal na vrcholek a daleko před sebou viděl droboučké postavy poutníků následující svého mistra.

Oči mu zaplavily slzy. Jak by jej mohl následovat svým belhavým krokem. V hrudi pocítil rozlévající se teplo. Něžný plamen proudil do jeho nohou. Izák vykročil a každý nový krok byl pevnější než předešlý. Šel den a druhý den, ztrácel cestu, aby ji znovu nalezl. Šel týden a další týden, vyptával se, hovořil s lidmi. Šel měsíc a dva měsíce, chvíli sám a chvíli se souputníky, až dorazil do Jeruzaléma.

„Zde jej již určitě naleznu,“ říkal si, ale když se zeptal prvního člověka, kde by mohl najít Ježíše, tak byl okřiknut, ať o tom člověku nemluví. Druhý se tvářil, jako by Izáka neviděl a kamsi pospíchal. Třetí se Izákovi vysmál, že ať si jej následuje nejkratší cestou do pekla.

Starý Izák však již za svůj dlouhý život zkusil mnoho, a tak si nevšímal ostrých slov. Stačilo mu, když mu třeba i jen nechtě byl mezi slovy naznačen směr, kde by mohl Ježíše naleznout. A tak chodil z místa na místo, ale Ježíše nenacházel. Až nakonec k večeru došel na Golgotu, kde spatřil Ježíše ukřižovaného.

Když jej uviděl, podlomila se mu kolena a sesunul se na zem. Tak dlouho jej hledal, aby jej mohl následovat, až jej nakonec nalezl na popravišti. Pocítil nezměrnou hloubku osamělosti. Daleko od domova, v neznámém městě, mezi neznámými lidmi, bez peněz, bez jídla, v rozedraných šatech, vyčerpaný – to vše byl schopen vydržet, dokud měl cíl, ale nyní jeho cíl umíral a on cítil, jak umírá společně s ním.

Jeho staré oči se upřely na kříž a tam se setkaly s očima Ježíše. Splynuly v jeden pohled, který viděl Ježíše i Izáka. Mladíka a starce, lapeného a svobodného, známého a neznámého. Skrz ten pohled Izák zaslechl, jak k němu Ježíš hovoří: „Chápeš již, co to znamená následovat mě?“ „Kdybych to věděl dříve, nikdy bych se tě nevydal hledat. Nyní však přes všechno to utrpení cítím takovou krásu, že již netoužím po ničem jiném, než jít za tebou.“ „Našel jsi svůj kříž, nezbývá ti, než jej nést.“

Starý Izák se zvedl z prachu a těžkým krokem zmizel ve tmě.

Holoubek

Procházel se po náměstí. Byl klidný a smířený se vším. Čekal až se náměstí zcela zaplní. Věděl, že to bude asi tak za půl hodiny. Pak, až bude náměstí plné, jeden malý pohyb prstů změní běžný obraz hemžícího se roje lidí v obraz zkázy, chaosu a úprku.

Najednou na něj kdosi promluvil: „Zastav se!“ Zastavil se a ruku automaticky prostrčil skrz otvor v kapse saka na pojistku. Lidé kolem se rovněž zastavili, jakoby tušili, že se zde děje něco mimořádného. „Podívej se kolem,“ pokračoval neznámý „vidíš ty holoubky?“

Nedaleko stál hlouček holubů. Mnohokrát pozoroval holuby, jak pobíhají mezi chodci. Jak hledají něco k sezobnutí ve škvírách mezi dlažebními kostkami. Jak se hašteří o kousek rohlíku. Často mu pomohli překonat svíravý pocit kolem srdce a být jen pozorovatelem ptačího dovádění. Tito holubi však stáli bez hnutí a hleděli na něj ani nemrkaje svýma korálkovýma očima. Hlavou mu problesklo, že oni vědí, co chce učinit, ale okamžitě to zavrhl. Nikdo přeci nemůže nic tušit. Nikdo nemůže nic vědět. Jen on.

„Nepochybuj a dívej se.“ přerušil krátké mlčení neznámý a pozvedl ruku, aniž by přestal hledět do jeho očí. Jeden holub vzlétl a usedl na jeho ruku jako na bidýlko. „To není možné.“ pomyslel si: „Je to snad krotitel holubů?“

„Pojď ke mně a nech holoubka, ať Ti odpoví.“

Chvíli otálel, ale pak obezřetně přistoupil blíž k neznámému. Pozvedl levou ruku a holoubek na ni přelétl. Zmaten slovy neznámého si myslel, že na něj holoubek začne mluvit, ale on se jen upřeně díval do jeho očí. I on pozoroval jeho maličká očka a uvědomil si, jak jsou vlhká – stejně jako ta jeho. Pak hrdélko, které se chvělo, a zároveň ucítil chvění ve svém hrdle. Vnímal tepání holubího srdíčka, které ťukalo v souznění s jeho srdcem. Nejprve jen ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. Ale za chvilku to bylo Bim – Bam, Bim – Bam. Rozhlédl se po lidech okolo a uviděl ve středu hrudi každého z nich veliké srdce a v něm holoubka či holubičku s maličkým srdíčkem. Všechna srdce bušila ve stejném rytmu. Pohlédl do své hrudi a uviděl holoubka, který ještě před chvílí seděl na jeho ruce, uprostřed svého srdce. Stále hleděl do jeho očí. Pak zaslechl čisťounký zvonivý hlásek, tichý jako mávnutí motýlího křidélka: „Tak toto jsi chtěl zničit? Proč?“

Nebyla v tom výčitka, ani výhružka. Jen otázka. Neodpověděl. Spustil ruku z pojistky a odešel pryč. Klidně a vyrovnaně, stejně jako přišel.

Lidé se opět dali do pohybu. Nejprve rozpačitě, ale za chvíli náměstí opět klokotalo jako jindy v tuto dobu.

Ježek na silnici

Šlapal jsem do práce a radoval se z čistoty rána. Ráno křičelo, jásalo, objímalo mě svými paprsky. Koupal jsem se v závanech chladného, rosou napitého, zvonivého větru. Zahnul jsem do ospalé uličky s ostrým stoupáním, přehodil na největší pastorek, postavil se do pedálů, ale místo toho, abych vyrazil vzhůru, tak jsem zastavil.

U obrubníku ležel ježek. Krev, která potřísnila jeho bodlinky, ještě nezaschla. Tam, kde míval hlavičku, na mne zíralo otevřené maso. Chtělo se mi pohladit jeho bodlinky a říct: "To nic, to bude zase dobrý." Ale nebyl jsem schopen pohybu.

Chtělo se mi plakat, ale namísto toho jsem sednul na kolo a jel dál. Nevím proč mě zrovna tento ježek tak vzal. Při svých jízdách jsem viděl už tolik mrtvých zvířat. Koček, psů, ptáčků, žab, ještěrek, ... Snad to bylo tím, že tato mrtvolka byla tak čerstvá. Nebo tím, že to byl ježek.

Vzpomínal jsem na to, jak jsem na jaře potkával jednoho ježka u nás před domem. Jednou večer jsem do něj dokonce nechtě kopnul. Měl jsem sandály, ale kupodivu to bylo příjemné (nevím jak pro ježka). Ježek se schoulil do klubíčka a něco zamručel. Od té doby mám k ježkům vřelý vztah. Kdykoliv si na ježka vzpomenu, pocítím mírné píchnutí na špičce palce u pravé nohy.

Jenomže ježek, kterého jsem dnes ráno potkal už nikomu podobnou radost nepřinese. Je mrtvý.

Napsal jsem dnes ráno. Není to úplně přesné, ale i dnes ráno můžete na mnoha cestách něco podobného zažít. Protože zvířata na rozdíl od lidí stále nepochopila a asi nikdy nepochopí pravidla silničního provozu. Chodí si, lezou si, pinoží se, běhají a létají si kdy chtějí a kudy chtějí. Záleží jen na nás, kolik jich zítra ráno bude u obrubníků ležet.

A proto se ptám: Opravdu musíte právě dnes jet do práce či jinam autem? A když už jedete autem, opravdu při tom musíte telefonovat, poslouchat rádio či jinak odpoutávat svou pozornost od silnice, kde může pobíhat nějaké zvířátko nebo i malé dítě?

Omlouvám se za tento apel, ale dlužím to těm ježkům.

Houby a letadla

Kolega mě poprosil, zda bych mu nenafotil jeho pokusné parcelky s energetickými rostlinami. Ráno se pro mě stavil a řekl mi, abych si vzal něco na houby. Prý tam v okolí rostou lány žampionů.

Vzal jsem si tedy rovnou přepravku, nožík, půjčený foťák a vyrazili jsme.

Náš výzkumák sousedí s ruzyňským letištěm a některé naše pokusné plochy se nachází přímo v jeho areálu – včetně těch s energetickými bylinami.

Odemknuli jsme bránu a Zdeněk mě začal navigovat: "Tam jsou. Tudy jdi. Tyhle neber, ty už jsou moc starý, ber jenom ty zavinutý..."

Nejprve se přepravka naplňovala jen pomalu, ale pak jsme došli do míst, která byla žampiony přímo posetá. Byly zde žampiony s boubelatými kuželovitými bílými či nažloutlými klobouky a s třeni tlustými nebo s širokými mírně našedivělými klobouky a štíhlými elegantními třeni a mnoho dalších roztodivných tvarů, které v nás tak trochu vzbuzovaly obavy, zda nejde o nějaké mírně či nemírně jedovaté odrůdy (naštěstí nebyly).

Nemilosrdně jsem je odsekával od země a smál se Zdeňkovi, který po louce přímo tančil a co chvíli mi do přepravky přidával.

Zeptal jsem se jej, zda tady má každý rok takovou úrodu, ale on odvětil, že ne, jelikož tento rok byl pro houby výjimečně příznivý. Nad našimi hlavami se snášelo k zemi letadlo a já jsem si vzpomněl na povídku Oty Pavla "Bílé hřiby" a najednou mě ta radost ze žampiónů přešla.

Posuďte sami:

... V Luhu jsme hřiby vysypali ve stodole na plachtu. Všichni odešli, jen maminka u hříbků zůstala, chtěla se zřejmě s nimi potěšit. Uspořádá houbařskou hostinu císaře Nerona, ten měl houby na všechny způsoby velice rád.
Vrátil jsem se a našel jsem maminku pořád u těch hříbků. Ruce měla zabořené v hromadě hřibů a po tváři jí tekly slzy.
"Proč pláčeš, maminko?"
"Když je hodně hub, bude válka!"
"To je pověra, maminko."
"Říkala to teta Karolína. Před první světovou válkou prý taky takhle rostly. Tisíce bílých hřibů. A pak byla brzy bída a nouze."
Příští rok nás zabrali němci.
Brzy na to jsme seděli v Luhu na lavičce a poslouchali v rádiu, jak bombardují Varšavu. Slyšeli jsme těžká německá letadla Junkers a Heinkel, hřmící nad městem. Ozývaly se první detonace.
Zacpal jsem si uši a běžel jsem dolů Luhem. Zdálo se mi, že i tady slyším bomby. Už jsem je viděl padat. První zásah dostal sklep se štoudví s naloženými rybami. Štoudev praskla a ryby se vysypaly do bláta. Cák ho! Druhý zásah dostala lehká loď převozníka, prkna létala do vzduchu jako dřívka. Prásk ho! Dům u řeky se propadl a hořel. Nad řekou letěl veliký šedý šedý heinkel, v něm seděl smějící se pilot s bílou lebkou a vyceněnými zuby. Letadlo mělo na křídlech černé kříže. Začalo vrhat pumy do řeky na mé ryby. K hladině vyplavala jejich mrtvá těla. Byla bílá jak bílá smuteční oznámení ve výkladních skříních a podobala se také velkým bílým hřibům s popraskanými hlavami.
A na těch oznámeních stálo napsáno:

UŽ SEM NIKDY NEPŘIJEDEM.
SKONČIL DĚTSKÝ KARNEVAL.

(úryvek z povídky Bílé hřiby; Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby. Mladá fronta, 1974.)

Číhání na srnce

Seděl jsem s otcem v příkopu u cesty a čekali jsme, až na protější stráň přijde srnec. Otec napodoboval pískání srny na vábničku, ale srnec se stále neobjevoval. Z večerního přítmí se na cestě objevil muž pomalu kráčející směrem k nám. Otec na něj začal mávat, aby šel pryč, ale on v klidu došel až k nám. Otec mu polohlasem začal vysvětlovat: "Prosím Vás jděte zpátky, my tady číháme na srnce, pokud půjdete dál, tak nám jej vyplašíte."

Muž si chvíli prohlížel mého otce a pak se jej rozvážně zeptal: "Tak proč nestřílíte?"
Otec se na něj mírně udiveně podíval: Vidíte snad někde srnce?"
"Já jsem srnec."
"Nechci se Vás dotknout, ale srnec vypadá trochu jinak."
"Jak?"
Otec se pobaveně ušklíbl: "Za prvé, chodí po čtyřech."
Muž pokleknul a opřel se rukama o zem.
"Za druhé, má kopýtka."
Pohlédl jsem na mužovy ruce a nemohl jsem uvěřit svým očím. Na místo rukou jsem viděl kopýtka.
Otec zmlknul, ale muž mu pokynul: "Pokračujte. Jak vypadá srnec?"
Otcovi se třásl hlas: "Má hluboké černé oči, takové jako máte vy. Má parůžky, touto dobou již dávno vytlučené."
Pozoroval jsem, jak mužovi na hlavě vyrostly parůžky s třemi výsadami a nádherným perlením."
"Má dlouhé slechy," pokračoval otec "a protáhlou hlavu zakončenou černým vlhkým studeným čenichem a po celém těle má červenohnědý kožíšek jemný a měkký na dotyk."
Před námi stál srnec a hleděl na mého otce: "Takže takto vypadá srnec?"
"Ano"
"Můžeš tedy střílet."
"Jenomže srnec nemluví, pase se a co chvíli zdvihne hlavu, větří a natáčí slechy tak, aby zaslechl plížení dravců či ucítil jejich pach."
Srnec poodešel a začal se pást. Občas zdvihnul hlavu, díval se na nás, větřil a lehce hýbal slechy.
Otec zakřičel: "A když uvidí nebo uslyší člověka, tak uteče. Slyšíš? Uteče, uteče, uteče."
Srnec odběhl několika ladnými skoky k lesu. Na chvíli se tam ještě zastavil a pohleděl na nás.
Otec již méně silně křikl: "Uteče!"
Srnec zmizel v lese.
Otec si sednul do trávy a položil si hlavu do dlaní. Po chvíli se na mě obrátil a řekl: "Jdi domů. Já přijdu za chvíli."
Odešel jsem, ale otec přišel domů až ráno. Nic neřekl. Ani nikdy potom jsme o tom, co se té noci stalo, nemluvili. Jenom již s sebou nikdy do lesa nenosil pušku.

---

Veliké černé oči srny, plné kouzla, podobné očím dívky, pohnuly již často i tvrdým okem střelcovým a daly klesnouti rukám, které na ně zamířily smrtící zbraní. Málokterý lovec se tím pochlubí, ale měl by k tomu více práva, než ten, kterému se lov podařil.
Citace z V.J.Staněk: S kamerou za zvěří našich lesů. Česká grafická
unie, 1946, strana 250.

Sídliště

Pálí mne oči, a tak nerozsvěcuji. Pomalu večeřím u psacího stolu a pozoruji stovky tmavých, žhnoucích či planoucích oken a desítky blikajících obrazovek v nich. Zvláštní, jak některé z nich blikají ve stejném rytmu. Představuji si dirigenta v černém smokingu mávajícího hůlčičkou. Barvy a zvuky tečou dle jeho mávání a lidé následně mění své pocity a nálady.

Na černém nebi se objevilo letadlo. Jsou vidět jen jeho světla. Vypadá, jako by přilétlo z jiné planety. Pomalu se šine napříč oblohou.

Najednou zhasly všechny pouliční lampy – všechny až na jedinou. Několik chvil se nic neděje, jen osamělý majáček ozařuje chodníky. Pak se vedle něj rozsvítí druhý, pak soused z druhé strany, pak další a další. Postupně se opět rozžehnou všechny ty elektrické louče, aby chránily kroky nočních tuláků.

Nad paneláky se objevilo další letadlo. Dívka v pokojíku nade mnou začala hrát Bacha. Poslouchám něžnou melodii a klimbám. Tiché piánko je však najednou přerušeno zařinčením skla. Pohlédnu ven. Lampa, jež byla před chvilkou sama na stráži, je zahalena do tmy. Ostatní však svítí, jak truchlící pozůstalí.

Výprava do Hypermarketu

Itája byl velký bojovník. Díky jeho loveckým dovednostem již dvakrát ušel kmen Potájů hladovění, což mu zajistilo respekt všech členů kmene, ač byl ještě velmi mladý. Potájové sice věděli o jeho podvádění v kartách, prchlivosti a svéhlavosti, ale tolerovali mu tyto vady charakteru mimo jiné proto, že byl nejmilejším žákem nedávno zesnulého učitele kmene – starého Ikua.

Vše začalo, když byl Itája společně s dalšími dvěma bojovníky na lovu daleko od tábora. Šli celý den, ale nenarazili na žádnou stopu, kterou by stálo za to sledovat. Našli pouze igelitovou tašku, kterou si Itája strčil za opasek, že si prý večer přečte, co je na ní napsáno. Pyšnil se totiž znalostí písma bílých lidí, čemuž jej naučil Ikua.

Večer lovci hráli karty. Itája prohrával i přes to, že vyzkoušel již všechny podvodné finty, které znal. To jej dosti rozladilo, proto vykřikl: "Konec hry!" Sbalil karty (jednu si strčil do rukávu, jako přípravu na další den) a řekl: "Teď poslouchejte, co nám vzkazuje nápis na vaku, který jsem dnes nalezl." Přeměřil si oba druhy pohledem vyjadřujícím vědomí své autority. Pak si začal prohlížet nápis na tašce a pomalu hláskoval: "HY – PER – MAR – KET, nej-vět-ší, nej-lep-ší. U nás dos-ta-ne-te vše. Po ce-lý tý-den, 24 ho-din den-ně."

Itája se hluboce zamyslel. Jeho druhové si jej nedovolili vyrušovat, a proto se radši zachumlali do dek a snažili se usnout. Z usínání je vytrhnul výkřik: "Ijá, Ijá, Iná, Há." Vyskočili a spatřili Itáju stojícího na nedalekém pahorku mávajícího taškou a volajícího: "Poznal jsem tě ďáble. Kdo jiný než ty by mohl něco takovéhoto nabídnout. Ale zmýlil jsi se. Mě nemůžeš oklamat. Ale nechť je po tvém. Vyzval jsi mne na souboj a já tvou výzvu přijímám, protože můj učitel mi vždy kladl na srdce, že s ďáblem je nutné bojovat. Naučil mne všemu, co potřebuji k boji s tebou, a proto se tě nebojím. Jsem si jist, že nad tebou zvítězím."

Ráno řekl Itája svým druhům: "Jděte zpátky do tábora a řekněte bratřím a sestrám, že jsem odešel bojovat s ďáblem. Vidíte támhle v dáli ten kouř? Tak to je znamení, kterým na mne mává ďábel, jenž sám sebe nazývá hypermarket. Tím směrem půjdu a nevrátím se, dokud nevybojuji velké vítězství."

Itája šel již dlouho, když zaslechl podivný hukot. Zamířil k němu a zanedlouho spatřil dálnici, která se táhla od obzoru až ke kouři, ve kterém se dle Itáji skrýval ďábel Hypermarket. "Brrr," vykřikl Itája "železná zvířata si prožrala cestu až k ďáblovi." Dál pokračoval souběžně s dálnicí, až zahlédl první obrysy staveb. A zanedlouho zahlédl i Hypermarket.

"Je opravdu velký," pomyslel si Itája "boj s ním nebude snadný". Zvolnil krok a dále pokračoval zvolna, zato však velmi ostražitě. První bílý člověk, kterého potkal byla tlustá žena s tlustým psem. Itája nepohnul ani brvou. Prošel kolem ní s kamenným výrazem v obličeji připraven kdykoliv odrazit útok. Ale ani žena ani pes neprojevili nejmenší známku útočnosti. Itája si pomyslel: "Hned první člověk, kterého jsem potkal, byla zajisté velká bojovnice mistrně ovládající umění, jak nedát najevo své pocity.

Postupně potkával další a další bílé lidi a říkal si: "To není možné, že tu jsou všichni takoví skvělí bojovníci. Jací bojovníci teprve budou střežit samotného ďábla." S takovýmito myšlenkami došel až k parkovišti Hypermarketu.

"Oni se vozí v útrobách železných zvířat," zhrozil se Itája, když spatřil, jak bílí lidé vylézají z aut, "jaká další kouzla je ještě ďábel naučil? Jak jen budu bojovat s takovýmto nepřítelem." Najednou zaslechl zvláštní hučivý zvuk. Podíval se směrem odkud ten zvuk přicházel a spatřil člověka jedoucího na traktůrku kosícím trávu. "Ó, jak žalostně volá tráva o pomoc, když je žrána železným zvířetem," zabručel vztekle Itája a již chtěl vyrazit a utkat se s traktůrkem a jeho řidičem, ale v poslední chvíli si všiml, že nedaleko od traktůrku stojí skupina bílých lidí. Pomyslel si: "Nyní je příliš brzy nechat se vyprovokovat k boji, nejdřív porazím ďábla, a pak si to vyřídím s jeho přisluhovači."

Itája došel na parkoviště. Nejprve chvíli pozoroval, jak jedni lidé vylézají ze svých vozů, berou si vozíčky a odcházejí s nimi dovnitř do Hypermarketu a jiní zase vycházejí s plnými vozíčky z Hypermarketu, překládají věci z vozíčků do aut, vracejí je na svá místa, nastupují do aut a odjíždějí pryč. "Opravdu jim ďábel cosi dává. Vypadá to, že jim dává potravu pro jejich železná zvířata," zauvažoval Itája.

"Dobrá tedy, vstoupím do sídla ďábla Hypermarketa a utkám se tam s ním," rozhodl se Itája. Chtěl si vzít jeden vozík, ale zjistil, že vozíky jsou k sobě připevněny řetízky. "Cha," zasmál se Itája, "kam na mne s takovýmito fintami." A jednou ranou svého nože řetízek přesekl. Uchopil vozík a už se hrnul do Hypermarketu.

Ani jej nepřekvapilo, když se před ním dveře sami otevřely. S takovýmito kouzly již počítal, ale když vešel dovnitř, měl co dělat, aby se nemusel chytit za hlavu nebo si alespoň zakrýt oči před ostrým světlem, které ozařovalo vnitřní prostory Hypermarketu. Po chvíli si však na světlo zvykl a ostražitě zamířil hlouběji dovnitř. "Bojovníci v černém jsou asi hlavní strážci Hypermarketa," pomyslel si Itája, "a domlouvají se mezi sebou prostřednictvím krabiček, které jim visí u pasu. A u těch budek sedí dozorkyně, které kontrolují, co si bílí lidé odnášejí z Hypermarketa. Musím tedy nejprve proniknout přes hradbu budek dovnitř, a až zničím ďábla, tak ji budu muset opět překonat při útěku."

Dostat se dovnitř se ukázalo být celkem snadné. Stačilo následovat bílé lidi s prázdnými vozíky a hradba se před Itájou sama rozestoupila. Začal tedy pátrat po ďáblovi, ale ať hledal, jak hledal, žádného nemohl nalézt. Připadal si najednou zcela ztracený mezi davem bílých lidí, kteří se tvářili, jako by jej ani nezaregistrovali, potom zase naprosto sám uprostřed bludiště chodeb plných prapodivných věcí.

Itája si řekl, že mu pomůže, když prozkoumá, co vlastně ďábel dává lidem, protože v tom tkví jeho moc nad nimi. Začal si tedy nenápadně prohlížet, ohmatávat, očichávat a ochutnávat všechny ty věci. Netrvalo příliš dlouho a začalo mu být špatně. Hudba prostupující všemi kouty Hypermarketu mučila jeho uši, všechny ty vůně a pachy drásaly jeho nos, jeho oči byly zmateny z podivného světla, jeho jazyk svíraly tisíceré chuti. Začala jej bolet hlava, jeho žaludek toužil vrátit všechny ty ochutnané pokrmy zpět na svá místa a nohy i ruce se mu třásly. V takovémto stavu by nepřemohl ani králíka, natož ďábla.

Itája pochopil, že ďábla nemůže přemoci, a ani po tom již netoužil. Nyní se jen snažil najít východ, kterým by mohl vyběhnout ven a co možná nejrychleji se vrátit zpátky ke svému kmeni. Po několika nezdařilých pokusech o nenápadný únik z Hypermarketu zjistil, že musí chtě nechtě projít skrz řadu pokladen. Na jakékoliv přeskakování, přelézání či přelamování neměl sílu ani odvahu. Přistoupil tedy k jedné z pokladen a čekal co se bude dít.

Pokladní už měla dlouholetou praxi v několika obchodech, a proto ji nijak nepřekvapil zjev zákazníka Itáji, ale jelikož již dnes seděla u pokladny příliš dlouho bez vystřídání, tak ji namíchlo, že ten člověk tam jen tak stojí a tupě se na ni dívá. "Dejte Vaše zboží prosím na pás," řekla chraplavým unaveným hlasem "a pokud máte Hypermarket kartu tak si ji prosím připravte". Itája uchopil PET láhev s perlivou vodou, kterou si dal do vozíku, aby vypadal nenápadně, a položil ji na pás, jak mu kynula pokladní. Pokladní protáhla nacvičeným pohybem láhev před čtečkou čárového kódu a sklesle řekla: "Devět."

Itája najednou vše pochopil: "Je to karban, oni si zde hrají s ďáblem karty, ale na mne si nepřijdou." "Eso," vyhrkl Itája a pleskl o pás esem, které měl až doteď v rukávu. Než se pokladní podařilo probrat se z překvapení, tak byl Itája pryč i s lahví perlivé vody.

Z Itáji rázem spadla všechna nevolnost a s pocitem vítězství střídavě běžel a šel zpět do tábora Potájů. Když dorazil ke svému kmeni, tak byl přivítán jako nikdy předtím. Všichni si mysleli, že ďábla nemůže přemoci, a proto dozajista bídně zahyne. Když večer u ohně vyprávěl Potájům o svém dobrodružství, tak střídavě budil strach i smích, radost i zklamání. Nakonec ukázal svou kořist – láhev perlivé vody. Obřadně ji předal šamanovi a řekl: "Toto jsem sebral ďáblovi, který se nazývá Hypermarket, posuď zda je tento ďábel pro nás nebezpečný či neškodný."

Šaman si láhev chvíli prohlížel, pak odšrouboval víčko, nalil si trochu vody do dlaně, přičichnul k ní, znovu si láhev prohlédl a na jeden ráz všechnu vodu vypil. Chvíli tiše seděl napjatě pozorován ostatními členy kmene, potom si dlouze krknul a vhodil prázdnou láhev do ohně. Ta se v ohni zkroutila a během chvíle shořela čadivým plamenem. Šaman si stoupnul, zdvihl ruce a s obličejem obráceným k nebi promluvil hlubokým hlasem: "Obloha nad námi je plná hvězd, za chvíli přijde měsíc a ráno slunce. Oči starých viděly mnoho podivných věcí a na oči těch, kteří přicházejí, čeká ještě více ještě podivnějších věcí. A proto by se ten, kdo žije srdcem, neměl nechat zmást hrou tvarů, ale ubírat se stezkou, kterou před něj klade Země a která je ozařována svitem hvězd."

Zázračná sněhová vločka

Slunce se již pomalu hroužilo za protější stráň a na zahradě před chalupou začal být příjemný chládek. Seděl jsem vedle dědečka a prosil jej, aby mi vypravoval něco ze svého mládí. Chvíli se nechal prosit, ale pak přece jen promluvil.

To bylo dávno. Byl jsem ještě malý kluk. Asi jako ty a tvůj bratr. Sníh tehdy v zimě dosahoval až k oknům. Někdy je zcela zakryl. Často jsem dědovi pomáhal prohrabovat cestu. Jednou jsme zde zapadli a já jsem celý měsíc nemusel do školy, protože cesta do města byla zavátá. Otec byl nešťastný, že nemůže do úřadu, ale rychle si zvykl.

Na jaře pak obvykle náhle přišel teplý vítr a sníh začal tát. Během několika dní byl pryč. Všude bylo slyšet jen kapání, crčení a zpěv ptáků. Připadá mi, že tenkrát jich zde pozpěvovalo mnohem víc než dnes, ale to asi jen mé uši již nejsou schopny tak dobře vnímat.

Pak přišlo léto a já se toulal po zahradě, která mi připadala obrovská. Jednoho dne jsem pod lípou, která stála tam v tom severním výběžku zahrady, našel sněhovou vločku. Byl to velmi zvláštní objev, jelikož byl červenec. Slunce sálalo a kdybychom zahradu denně nezalévali, tak by vše vyschlo. Ale na místě, kde jsem vločku nalezl, bylo citelně chladněji. Bylo příjemné se zde v horkém poledni natáhnout ve stínu lípy a poslouchat šumění listí, štěbetání ptáčků, bzučení hmyzu a napolo spát a napolo vnímat tu krásu kolem a vědět, že kousek vedle leží vločka sněhu, která měla již dávno roztát, ale zůstala zde možná právě proto, aby se v její přítomnosti tak pěkně podřimovalo.

Když jsem se o vločce zmínil dědečkovi, tak se jen smál a říkal, že je to zázračná vločka, která nikdy neroztaje. Jejím úkolem prý je strážit zahradu, a když přijdou první mrazíky, tak rychle svolat mraky a nařídit jim posypat zahradu sněhem, aby tak byla uchráněna před mrazem a větrem. Nikdy se však nešel na vločku podívat, protože má prý raději teplo, a tak vysedával na lavičce před chalupou a vyhříval se na sluníčku pobafávajíc z dlouhé zahnuté dýmky.

Vločku jsem pod lípou nacházel každý rok a nikdy mne nenapadlo ji považovat za něco neobvyklého. Když jsem však nastoupil na gymnázium, tak jsem se začínal setkávat s pojmy teplota tání, teplota varu, skupenství pevné, kapalné a plynné, fázové přechody, a tak dále. Velmi pilně jsem to vše studoval, a čím dál tím více jsem se podivoval nad tím prazvláštním jevem, který se usadil na dědečkově zahradě. Když jsem o tom hovořil se svými kamarády, tak se mi smáli, a když jsem se o tom zmínil před učitelem fyziky, tak jen kroutil hlavou a mumlal cosi o okultismu a babských povídačkách. Studoval jsem proto ještě usilovněji, ale žádné vysvětlení jsem nenalézal.

Když jsem v létě jel na prázdniny k dědečkovi, nesl jsem si v baťohu štos knih, mikroskop, několik pixel a lahviček s rozličnými chemikáliemi, sadu zkumavek, baněk, pipet a spoustu dalších věcí, jejichž prostřednictvím jsem chtěl vločku prozkoumat.

Nejprve jsem před vločkou pročítal vědecká díla pojednávající o přechodech mezi jednotlivými skupenskými stavy. Když na to nijak nereagovala, tak jsem se s ní pokoušel diskutovat. Tázal jsem se jí na příčiny jejího neroztání, metody, kterými se udržuje v pevném skupenství, na vysvětlení pověstí, jež se o ní šíří, ale nedostal jsem z ní jediného slova, zvuku, obrazu či jiné formy sdělení.

Zahájil jsem tedy další fázi výzkumu. Opatrně jsem ji uchopil pinzetou a vložil do zkumavky. Zkumavku jsem uzavřel pryžovým špuntem a odnesl do své laboratoře na půdě chalupy. Když jsem však zkumavku otevřel, nalezl jsem v ní jen kapičku vody. Dle následných měření, které jsem stačil provést před jejím vypařením se, šlo o úplně obyčejnou kapku vody.

Postupně jsem pochopil, že žádná zázračná vločka sněhu nikdy neexistovala, ale že šlo jen o dětskou fantazii podporovanou dědečkem a romantickým prostředím.

Jak šly roky, tak z mé mysli postupně zmizely všechny obrazy provázející mé dětství. Dědeček zemřel a lípa byla proměněna na otop. Sníh napadne, aby za chvilku opět roztál. Dálnice vede téměř až k chalupě, takže z města to netrvá ani hodinu se sem dostat i v tom nejhorším počasí.

Poslední dobou se mi však obrazy z dětství začínají vracet. Již přede několika roky jsem v tom severním cípu zahrady zasadil lípu. Často k ní chodím a na jaře prohlížím trávník pod ní, zda tam nenaleznu sněhovou vločku, která zapomněla roztát. Zatím jsem žádnou nenašel, ale až kořeny lípy zmohutní a koruna se rozkošatí, tak se vločka jistě znovu objeví. Vždyť můj dědeček říkal, že ta vločka nemůže roztát, a proto nabývám přesvědčení, že kapka, kterou jsem kdysi našel ve své zkumavce, nemohla být tou věčnou vločkou sněhu, která si vybrala ke svému přebývání právě naši zahradu. Řekl bych, že jsem jí tehdy šel na nervy svým rádoby výzkumem, a tak se na čas přestěhovala na nějaké klidnější místo.

O nejkrásnějším obraze

Jednou když jsem se potuloval s přáteli v horách, přepadla nás bouře. Běželi jsme se schovat, avšak já jsem se opozdil a zabloudil jsem. Pobíhal jsem po promáčených horských stezkách, až jsem zcela vysílen došel k chatrči vklíněné do skály. Zabušil jsem na dvířka. Otevřel mi stařec s očima barvy horského pramínku. Snažil jsem se něco říci, ale ústa mě již neposlouchala. Stařec mě bez jediné poznámky svlékl a uložil do postele, jako by to dělal každý den.

Ležel jsem tam dlouho a stařec mě opatroval. Když jsem se jakž takž vzpamatoval, řekl jsem mu, že bych rád odešel, vyhledal své přátele a vrátil se domů.Stařec mi odpověděl: "Jsi stále příliš slabý a cestu by jsi nezvládl."
"Ale mí přátelé mají o mě strach."
"Kdo ví z čí smrti mají strach?"
"Jak to myslíš?"
"Každý má strach především ze svojí smrti. Kdyby se tví přátelé nebáli své vlastní smrti, pak by neměli obavy ani o tebe."
"Možná máš pravdu, ale mám je nechat v jejich nejistotě o mém stavu?"
Stařec neodpověděl, vyšel před chatrč a sedl si s očima přivřenýma a obličejem obráceným ke slunci.

Zůstal jsem u starce, pracoval jsem na jeho skromném políčku a cítil jsem, jak se mi vracejí síly. Večer jsme sedávali před chatrčí a stařec mi vyprávěl staré příběhy, legendy a báje, které prokládal dlouhými odmlkami, hledíc do zapadajícího slunce štěrbinou mezi víčky.

"Poslouchej," řekl mi jednou, "povím ti příběh nejkrásnějšího obrazu."
"Nejkrásnějšího? Nikdo přeci nemůže říci, který obraz je nejkrásnější. Jednomu se líbí to, druhému ono..."
"Neskákej mi do řeči! Zaslechl jsi jenom název a hned si myslíš, že znáš celý příběh."
"Promiň mi a vyprávěj, prosím."

"Kdysi dávno žili dva velcí přátelé Damian a Florian. Znali se již od dětství. Damian byl velkým znalcem malířství. Jeho sbírka byla největší v celé zemi. Nebylo snad malíře, který by nebyl v této sbírce zastoupen. Snad každý toužil sbírku vidět, vyjma Floriana.

Jednoho dne seděli oba přátelé ve florianově zahradě u sklenky vína a pozorovali odlesky zapadajícího Slunce na hladině řeky a ptáky chytající hmyz nad ní. Když slunce zapadlo obrátil se Damian na pana Floriana: 'Proč jsi se vlastně někdy nepřišel podívat na moji sbírku?'
'Víš, přijít k tobě z pouhé slušnosti by byla urážka pro tebe i tvé obrazy a touhu po krásných obrazech jsem již naplnil.'
'Naplnil? Cožpak jsi kdy nějaký obraz vlastnil. Cožpak jsi kdy chodil po galeriích a sbírkách?'
'Jako student jsem si nenechal ujít jedinou příležitost pokochat se krásným obrazem. A jeden obraz dokonce stále ještě mám.'
'Tomu nevěřím.'
'Tak se pojď podívat. Obraz, který uvidíš, je nejkrásnější ze všech.'

Damian souhlasil. a tak se zvedli a šli do kruhového altánu schovanému mezi vzrostlými stromy v jižním cípu zahrady. Florian otevřel drobná dvířka a oba se protáhli dovnitř. Damian postupně rozžal několik svící a v jejich slabém světle se objevila přepychově vyzdobená místnost. Na stěně naproti dvířkům visel ve zlatém rámu obraz. Ale jaký obraz! Bylo to vlastně jen staré poškrábané plátno se zbytky barev na okrajích. Damian vykřikl: 'To že je nejkrásnější obraz, vždyť je to jen poničené plátno. Škoda toho nádherného rámu. Koupím jej od tebe. Myslím, že pro něj najdu mnohem lepší využití.'
Florian se usmál, zahleděl se na obraz a řekl: 'Každý vidí jen to co chce vidět. Kdyby jsi znal příběh tohoto obrazu, jistě by jsi mluvil jinak.'
'Jaký příběh může mít cár plátna?'

Florian si klidně sednul, pokynul Damianovi, aby učinil totéž, a začal vyprávět: 'Když jsem byl mladý, potkal jsem malíře, kterému nebylo rovno, jeho obrazy byly nejlepší ze všech, které jsem kdy viděl. Pozval jsem jej k sobě na večeři a ptal jsem se jej, kde čerpá inspiraci, jaké používá barvy, kdo je jeho vzorem a tak podobně. On odpovídal zprvu jen velmi úsečně, ale nakonec se rozhovořil o svém malování a o problémech, se kterými se potýká. Řekl mi: "Víte, já strašně toužím namalovat dokonalý obraz. Myslím si, že jsem toho schopen, ale nemám k tomu dostatek času a klidu."
Byl jsem ohromen, jeho obrazy mi připadali dokonalé, řekl jsem: "Je snad možné namalovat ještě lepší obraz, než je kterýkoliv z těch, jež vyšli z pod vašich rukou?"
"To všechno jsou jen nedodělky, které musím malovat, abych se uživil. Já však toužím namalovat obraz, který by v sobě zahrnoval vše a ne jen výseky z celku."
"Nevěřím tomu, že je něco takového možné."
"Dejte mi neomezenou volnost a čas a já takový obraz namaluju."
"Dobrá. Na zahradě v mém rodném městě mám altán, který je již léta neobývaný, dám jej vyspravit a tam můžete třeba celý život na obraze pracovat."

Malíř se pak přestěhoval do altánu a začal pracovat. Já jsem za ním chodil pokaždé, když jsem měl jen chvilku volného času. On z altánu snad ani nevycházel. Byl zcela připoután ke své práci. Nevnímal ani, zda je někdo další přítomen v altánu. Nejdřív na čisté plátno utkané z hedvábných vláken začal nanášet perleťově bílou barvu. Když jsem pozoroval prapodivné tvary, které vytvářel, bylo mi, jako bych se prodíral mlhou, která neustále mění své tvary, proudí a přeskupuje se do tisíců odstínů. Pak žlutou barvou začal do obrazu vnášet paprsky světla a já jsem cítil příjemné teplo. Paprsky se měnili v záři a ze záře se rodil oranžový až červený žár. Teplo sílilo a vše planulo v nekonečném výtrysku ohně. Když byl žár již nesnesitelný, začal jej kropit kapičkami modré. Obraz začal prostupovat prostor, který se měnil v oblohu a obloha zrodila rozlehlé plochy oceánů, moří, řek a jezer. A ve vodě začali růst malinké zelené čárečky řas, zeleně přibývalo, množila se, různila se, vystupovala z vody a začala se hýbat živočichy stovek, tisíců a miliónů tvarů a barev. Z tohoto bujného pralesa začaly vystupovat budovy, cesty, mosty, letiště. Svět se začal hnědnout odkrytou půdou polí, tmavnout asfaltem, až vše zčernalo. Vše prostoupila chladná temnota vesmíru. I hvězdy zhasly. Pak malíř uchopil droboučká dlátka a špachtličky a začal trpělivě odloupávat jednotlivé vrstvy barev. Vše se postupně vracelo zpátky, jen tvary a děje byly jiné. Dlouho, dlouho to trvalo, až nakonec zbylo pouze plátno, na které hledíš.'

Florian skončil své vyprávění a zavrtal se hlouběji do křesla. Damian pokýval hlavou a dál zamyšleně hleděl na obraz. Venku se začalo rozednívat a kohouti překřikovali probouzející se ptáky. V altánu však trvalo mlčení, které postupně přerostlo v dvouhlasné chrápání."

Stařec domluvil a rozhlédl se po obloze, která svítila hustou spleticí hvězd. Mlčel jsem a snažil se pochopit rozlohu prostoru a času, který nás obklopuje.

Sucho

Již dlouho trpěla krajina suchem. Tráva uschla, z jezer zbyly jen kaluže, stromy začaly předčasně shazovat listí. Kmen Potájů trpěl žízní, ani pro pláč neměl dost vody. Starší kmene šli za šamanem a prosili jej: "Vyčaruj déšť, jsi-li toho schopen." Šaman hleděl dlouho do dálky a usmíval se. Pak pohlédl na prosebníky a řekl: "Přivolání deště je jednoduché, vyžaduje však vhodné místo a čas."

Kmen Potájů se vydal na cestu. Putoval dlouho vyprahlou krajinou, ale na obloze se neobjevil ani mráček. Jednoho dne se vyčerpaní Potájové utábořili pod rozlehlým převisem. Ještě ani nerozdělali oheň, když obloha zčernala, zdvihl se vítr a k zemi se snesl hustý déšť. Potájové tančili štěstím v proudech vody. Jen šaman seděl v koutku pod převisem a zadumaně hleděl do padající vody.

Brzy ráno, když zpoza hor vystřelil první sluneční paprsek a ozářil poslední řeřavějící uhlík v ohništi, se táborem rozlehl hromový hlas šamana: "Vstávat, vstávat! Cesta volá! Je na čase vyrazit!"