Jednou když jsem se potuloval s přáteli v horách, přepadla nás bouře. Běželi jsme se schovat, avšak já jsem se opozdil a zabloudil jsem. Pobíhal jsem po promáčených horských stezkách, až jsem zcela vysílen došel k chatrči vklíněné do skály. Zabušil jsem na dvířka. Otevřel mi stařec s očima barvy horského pramínku. Snažil jsem se něco říci, ale ústa mě již neposlouchala. Stařec mě bez jediné poznámky svlékl a uložil do postele, jako by to dělal každý den.
Ležel jsem tam dlouho a stařec mě opatroval. Když jsem se jakž takž vzpamatoval, řekl jsem mu, že bych rád odešel, vyhledal své přátele a vrátil se domů.Stařec mi odpověděl: "Jsi stále příliš slabý a cestu by jsi nezvládl."
"Ale mí přátelé mají o mě strach."
"Kdo ví z čí smrti mají strach?"
"Jak to myslíš?"
"Každý má strach především ze svojí smrti. Kdyby se tví přátelé nebáli své vlastní smrti, pak by neměli obavy ani o tebe."
"Možná máš pravdu, ale mám je nechat v jejich nejistotě o mém stavu?"
Stařec neodpověděl, vyšel před chatrč a sedl si s očima přivřenýma a obličejem obráceným ke slunci.
Zůstal jsem u starce, pracoval jsem na jeho skromném políčku a cítil jsem, jak se mi vracejí síly. Večer jsme sedávali před chatrčí a stařec mi vyprávěl staré příběhy, legendy a báje, které prokládal dlouhými odmlkami, hledíc do zapadajícího slunce štěrbinou mezi víčky.
"Poslouchej," řekl mi jednou, "povím ti příběh nejkrásnějšího obrazu."
"Nejkrásnějšího? Nikdo přeci nemůže říci, který obraz je nejkrásnější. Jednomu se líbí to, druhému ono..."
"Neskákej mi do řeči! Zaslechl jsi jenom název a hned si myslíš, že znáš celý příběh."
"Promiň mi a vyprávěj, prosím."
"Kdysi dávno žili dva velcí přátelé Damian a Florian. Znali se již od dětství. Damian byl velkým znalcem malířství. Jeho sbírka byla největší v celé zemi. Nebylo snad malíře, který by nebyl v této sbírce zastoupen. Snad každý toužil sbírku vidět, vyjma Floriana.
Jednoho dne seděli oba přátelé ve florianově zahradě u sklenky vína a pozorovali odlesky zapadajícího Slunce na hladině řeky a ptáky chytající hmyz nad ní. Když slunce zapadlo obrátil se Damian na pana Floriana: 'Proč jsi se vlastně někdy nepřišel podívat na moji sbírku?'
'Víš, přijít k tobě z pouhé slušnosti by byla urážka pro tebe i tvé obrazy a touhu po krásných obrazech jsem již naplnil.'
'Naplnil? Cožpak jsi kdy nějaký obraz vlastnil. Cožpak jsi kdy chodil po galeriích a sbírkách?'
'Jako student jsem si nenechal ujít jedinou příležitost pokochat se krásným obrazem. A jeden obraz dokonce stále ještě mám.'
'Tomu nevěřím.'
'Tak se pojď podívat. Obraz, který uvidíš, je nejkrásnější ze všech.'
Damian souhlasil. a tak se zvedli a šli do kruhového altánu schovanému mezi vzrostlými stromy v jižním cípu zahrady. Florian otevřel drobná dvířka a oba se protáhli dovnitř. Damian postupně rozžal několik svící a v jejich slabém světle se objevila přepychově vyzdobená místnost. Na stěně naproti dvířkům visel ve zlatém rámu obraz. Ale jaký obraz! Bylo to vlastně jen staré poškrábané plátno se zbytky barev na okrajích. Damian vykřikl: 'To že je nejkrásnější obraz, vždyť je to jen poničené plátno. Škoda toho nádherného rámu. Koupím jej od tebe. Myslím, že pro něj najdu mnohem lepší využití.'
Florian se usmál, zahleděl se na obraz a řekl: 'Každý vidí jen to co chce vidět. Kdyby jsi znal příběh tohoto obrazu, jistě by jsi mluvil jinak.'
'Jaký příběh může mít cár plátna?'
Florian si klidně sednul, pokynul Damianovi, aby učinil totéž, a začal vyprávět: 'Když jsem byl mladý, potkal jsem malíře, kterému nebylo rovno, jeho obrazy byly nejlepší ze všech, které jsem kdy viděl. Pozval jsem jej k sobě na večeři a ptal jsem se jej, kde čerpá inspiraci, jaké používá barvy, kdo je jeho vzorem a tak podobně. On odpovídal zprvu jen velmi úsečně, ale nakonec se rozhovořil o svém malování a o problémech, se kterými se potýká. Řekl mi: "Víte, já strašně toužím namalovat dokonalý obraz. Myslím si, že jsem toho schopen, ale nemám k tomu dostatek času a klidu."
Byl jsem ohromen, jeho obrazy mi připadali dokonalé, řekl jsem: "Je snad možné namalovat ještě lepší obraz, než je kterýkoliv z těch, jež vyšli z pod vašich rukou?"
"To všechno jsou jen nedodělky, které musím malovat, abych se uživil. Já však toužím namalovat obraz, který by v sobě zahrnoval vše a ne jen výseky z celku."
"Nevěřím tomu, že je něco takového možné."
"Dejte mi neomezenou volnost a čas a já takový obraz namaluju."
"Dobrá. Na zahradě v mém rodném městě mám altán, který je již léta neobývaný, dám jej vyspravit a tam můžete třeba celý život na obraze pracovat."
Malíř se pak přestěhoval do altánu a začal pracovat. Já jsem za ním chodil pokaždé, když jsem měl jen chvilku volného času. On z altánu snad ani nevycházel. Byl zcela připoután ke své práci. Nevnímal ani, zda je někdo další přítomen v altánu. Nejdřív na čisté plátno utkané z hedvábných vláken začal nanášet perleťově bílou barvu. Když jsem pozoroval prapodivné tvary, které vytvářel, bylo mi, jako bych se prodíral mlhou, která neustále mění své tvary, proudí a přeskupuje se do tisíců odstínů. Pak žlutou barvou začal do obrazu vnášet paprsky světla a já jsem cítil příjemné teplo. Paprsky se měnili v záři a ze záře se rodil oranžový až červený žár. Teplo sílilo a vše planulo v nekonečném výtrysku ohně. Když byl žár již nesnesitelný, začal jej kropit kapičkami modré. Obraz začal prostupovat prostor, který se měnil v oblohu a obloha zrodila rozlehlé plochy oceánů, moří, řek a jezer. A ve vodě začali růst malinké zelené čárečky řas, zeleně přibývalo, množila se, různila se, vystupovala z vody a začala se hýbat živočichy stovek, tisíců a miliónů tvarů a barev. Z tohoto bujného pralesa začaly vystupovat budovy, cesty, mosty, letiště. Svět se začal hnědnout odkrytou půdou polí, tmavnout asfaltem, až vše zčernalo. Vše prostoupila chladná temnota vesmíru. I hvězdy zhasly. Pak malíř uchopil droboučká dlátka a špachtličky a začal trpělivě odloupávat jednotlivé vrstvy barev. Vše se postupně vracelo zpátky, jen tvary a děje byly jiné. Dlouho, dlouho to trvalo, až nakonec zbylo pouze plátno, na které hledíš.'
Florian skončil své vyprávění a zavrtal se hlouběji do křesla. Damian pokýval hlavou a dál zamyšleně hleděl na obraz. Venku se začalo rozednívat a kohouti překřikovali probouzející se ptáky. V altánu však trvalo mlčení, které postupně přerostlo v dvouhlasné chrápání."
Stařec domluvil a rozhlédl se po obloze, která svítila hustou spleticí hvězd. Mlčel jsem a snažil se pochopit rozlohu prostoru a času, který nás obklopuje.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen