Starý Izák

Starý Izák po dlouhém putování přišel na místo, kde Ježíš léčil. Stál a pozoroval jej, jak pokládá ruce na nemocné, chromé, slepé, hluché a oni odchází vyléčeni. Ježíš si jej všiml a obrátil se na něj: „A co ty Izáku. Proč ty jsi vláčil své chromé údy rozbitými cestami až sem. Chceš být vyléčen?“

Izák povzdychnul: „Ale kdež, není snad jedno zda zemru s údy zdravými či chromými? Přišel jsem, protože jsem doufal, že mi ukážeš pravdu, že mi řekneš, co je to pravda, kde ji hledat, jaká je?“

Ježíš Izáka přeměřil pohledem: „Proč si myslíš, že ti mohu pravdu ukázat právě já?“

„Léčíš nemocné, dokonce i malomocné, mrtvé obživuješ. Jistě musíš znát pravdu, jistě ji umíš předat prosebníkům.“

Ježíš přistoupil k Izákovi, objal jej a pošeptal mu do ucha: „Já jsem pravda, chceš-li, abych se v tobě probudil, následuj mě.“ Nato se sebral a následován zástupem odešel.

Izák stál uprostřed vyprahlé planiny sám a stále v něm doznívala slova: „Chceš-li, abych se v tobě probudil, následuj mě.“

Stál a hleděl směrem, kterým Ježíš odešel. Pomalu vyrazil za ním. Za nějakou dobu se dobelhal na vrcholek a daleko před sebou viděl droboučké postavy poutníků následující svého mistra.

Oči mu zaplavily slzy. Jak by jej mohl následovat svým belhavým krokem. V hrudi pocítil rozlévající se teplo. Něžný plamen proudil do jeho nohou. Izák vykročil a každý nový krok byl pevnější než předešlý. Šel den a druhý den, ztrácel cestu, aby ji znovu nalezl. Šel týden a další týden, vyptával se, hovořil s lidmi. Šel měsíc a dva měsíce, chvíli sám a chvíli se souputníky, až dorazil do Jeruzaléma.

„Zde jej již určitě naleznu,“ říkal si, ale když se zeptal prvního člověka, kde by mohl najít Ježíše, tak byl okřiknut, ať o tom člověku nemluví. Druhý se tvářil, jako by Izáka neviděl a kamsi pospíchal. Třetí se Izákovi vysmál, že ať si jej následuje nejkratší cestou do pekla.

Starý Izák však již za svůj dlouhý život zkusil mnoho, a tak si nevšímal ostrých slov. Stačilo mu, když mu třeba i jen nechtě byl mezi slovy naznačen směr, kde by mohl Ježíše naleznout. A tak chodil z místa na místo, ale Ježíše nenacházel. Až nakonec k večeru došel na Golgotu, kde spatřil Ježíše ukřižovaného.

Když jej uviděl, podlomila se mu kolena a sesunul se na zem. Tak dlouho jej hledal, aby jej mohl následovat, až jej nakonec nalezl na popravišti. Pocítil nezměrnou hloubku osamělosti. Daleko od domova, v neznámém městě, mezi neznámými lidmi, bez peněz, bez jídla, v rozedraných šatech, vyčerpaný – to vše byl schopen vydržet, dokud měl cíl, ale nyní jeho cíl umíral a on cítil, jak umírá společně s ním.

Jeho staré oči se upřely na kříž a tam se setkaly s očima Ježíše. Splynuly v jeden pohled, který viděl Ježíše i Izáka. Mladíka a starce, lapeného a svobodného, známého a neznámého. Skrz ten pohled Izák zaslechl, jak k němu Ježíš hovoří: „Chápeš již, co to znamená následovat mě?“ „Kdybych to věděl dříve, nikdy bych se tě nevydal hledat. Nyní však přes všechno to utrpení cítím takovou krásu, že již netoužím po ničem jiném, než jít za tebou.“ „Našel jsi svůj kříž, nezbývá ti, než jej nést.“

Starý Izák se zvedl z prachu a těžkým krokem zmizel ve tmě.