Zadupávání ohně

Byl horký červencový den. Stádo jelenů sedělo ve stínu dubu na kraji palouku. Nebe bylo čisté a přesto z něho udeřil blesk. Uhodil do uschlého smrčku, který stál ve středu palouku. Smrček vzplál jak pochodeň. Jeleni a laně vyděšení nenadálou událostí se rozutekli. Pouze jeden mladý jelen zústal stát. Uvědomil si, že pokud něco neudělá, tak chytne suchá tráva, od trávy podrost a pak celý les. Jelen neváhal a nedbaje na žár plamene oheň zadupal.

Následující den se jelen pásl na nedaleké louce, když tu ucítil dým. Zavětřil a uvědomil si, že zápach jde ze směru od palouku. Rozeběhl se k palouku. Když tam doběhl, uviděl, že z místa, do kterého předchozí den uhodil blesk, se zdvihá proužek dýmu. Jelen okamžitě oheň zadupal. Dlouho zústal na palouku a pozoroval, zda se oheň znovu nerozhoří.

V následujících dnech se zdržoval v blízkosti palouku. Několikrát musel oheň zadupat. Pak několik dní pršelo. Jelen si myslel, že oheň jej již nebude trápit. Ale jen se udělalo pěkně a sluníčko začalo hřát, opět se ze spáleniště uprostřed palouku začalo kouřit. Od té doby jelen zústával vždy poblíž palouku a jakmile ucítil dým, okamžitě přiběhl a oheň zašlapal.

Postupně se jelen naučil předpovídat, kdy se oheň vznítí. V takových obdobích zůstával na palouku a jakmile zahlédl dým, tak oheň udusil. Když věděl, že oheň nemá příhodné podmínky, tak se chodil pást na vzdálenější louky.

Tak plynuly roky. Palouk zarůstal a jelen stárnul. Oheň se vzněcoval čím dál tím méně často. Přišlo však velké sucho. Byl již srpen, ale od jara ještě nepršelo. Tráva byla suchá a stromy usychaly. Studánky a potoky poblíž palouku byly vyschlé. Jelen věděl, že oheň může kdykoliv vzplanout a během chvíle zachvátit celý les. Proto chodil pít až hluboko v noci ke vzdálené řece. Tam se vždy i trochu napásl. K řece se však stáhly šelmy a tak bylo čím dál tím obtížnější se napít, neřku-li napást, a vrátit se živ. Poslední dva dny se jelen nenapil vůbec. Malátně postával nedaleko spáleniště a čekal, až se objeví dým. Avšak dým se stále neobjevoval. Jelen si uvědomil, že již nemá dost síly, aby došel k řece. Pomyslel si, že sebe již nezachrání, ale les možná ještě zachránit může.

Jelen si lehl na spáleniště tak, že jej svým tělem celé zakryl. Pomalu dýchal suchými nozdrami. Po chvíli ucítil, jak ze země vyráží plamen. Narazil na jeho srst, ale ta jej dlouho nezdržela. Propálil srst, propálil kůži, vrazil do útrob jelena a chtěl vyrazit skrz jeho chřípí ven. Jelen se naposled v životě nadechl a vší silou zadržel dech. Oheň se rozlil do celého těla. Spálil vnitřnosti, spálil maso, kosti i krev. Pak vzplál jelen celý. Právě v ten okamžik se zdvihl vítr, zatočil se nad spáleništěm a začalo pršet. Z nebe padaly proudy vody. Spáleniště se během chvíle proměnilo v kaluž a palouk v jezírko.

Déšť ustal. Voda odtékala ještě ráno vyschlými koryty potoků a vsakovala se do vyprahlé půdy. Společně s ní odtékal i popel, ve který se proměnil starý jelen.