Houby a letadla

Kolega mě poprosil, zda bych mu nenafotil jeho pokusné parcelky s energetickými rostlinami. Ráno se pro mě stavil a řekl mi, abych si vzal něco na houby. Prý tam v okolí rostou lány žampionů.

Vzal jsem si tedy rovnou přepravku, nožík, půjčený foťák a vyrazili jsme.

Náš výzkumák sousedí s ruzyňským letištěm a některé naše pokusné plochy se nachází přímo v jeho areálu – včetně těch s energetickými bylinami.

Odemknuli jsme bránu a Zdeněk mě začal navigovat: "Tam jsou. Tudy jdi. Tyhle neber, ty už jsou moc starý, ber jenom ty zavinutý..."

Nejprve se přepravka naplňovala jen pomalu, ale pak jsme došli do míst, která byla žampiony přímo posetá. Byly zde žampiony s boubelatými kuželovitými bílými či nažloutlými klobouky a s třeni tlustými nebo s širokými mírně našedivělými klobouky a štíhlými elegantními třeni a mnoho dalších roztodivných tvarů, které v nás tak trochu vzbuzovaly obavy, zda nejde o nějaké mírně či nemírně jedovaté odrůdy (naštěstí nebyly).

Nemilosrdně jsem je odsekával od země a smál se Zdeňkovi, který po louce přímo tančil a co chvíli mi do přepravky přidával.

Zeptal jsem se jej, zda tady má každý rok takovou úrodu, ale on odvětil, že ne, jelikož tento rok byl pro houby výjimečně příznivý. Nad našimi hlavami se snášelo k zemi letadlo a já jsem si vzpomněl na povídku Oty Pavla "Bílé hřiby" a najednou mě ta radost ze žampiónů přešla.

Posuďte sami:

... V Luhu jsme hřiby vysypali ve stodole na plachtu. Všichni odešli, jen maminka u hříbků zůstala, chtěla se zřejmě s nimi potěšit. Uspořádá houbařskou hostinu císaře Nerona, ten měl houby na všechny způsoby velice rád.
Vrátil jsem se a našel jsem maminku pořád u těch hříbků. Ruce měla zabořené v hromadě hřibů a po tváři jí tekly slzy.
"Proč pláčeš, maminko?"
"Když je hodně hub, bude válka!"
"To je pověra, maminko."
"Říkala to teta Karolína. Před první světovou válkou prý taky takhle rostly. Tisíce bílých hřibů. A pak byla brzy bída a nouze."
Příští rok nás zabrali němci.
Brzy na to jsme seděli v Luhu na lavičce a poslouchali v rádiu, jak bombardují Varšavu. Slyšeli jsme těžká německá letadla Junkers a Heinkel, hřmící nad městem. Ozývaly se první detonace.
Zacpal jsem si uši a běžel jsem dolů Luhem. Zdálo se mi, že i tady slyším bomby. Už jsem je viděl padat. První zásah dostal sklep se štoudví s naloženými rybami. Štoudev praskla a ryby se vysypaly do bláta. Cák ho! Druhý zásah dostala lehká loď převozníka, prkna létala do vzduchu jako dřívka. Prásk ho! Dům u řeky se propadl a hořel. Nad řekou letěl veliký šedý šedý heinkel, v něm seděl smějící se pilot s bílou lebkou a vyceněnými zuby. Letadlo mělo na křídlech černé kříže. Začalo vrhat pumy do řeky na mé ryby. K hladině vyplavala jejich mrtvá těla. Byla bílá jak bílá smuteční oznámení ve výkladních skříních a podobala se také velkým bílým hřibům s popraskanými hlavami.
A na těch oznámeních stálo napsáno:

UŽ SEM NIKDY NEPŘIJEDEM.
SKONČIL DĚTSKÝ KARNEVAL.

(úryvek z povídky Bílé hřiby; Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby. Mladá fronta, 1974.)