Hippiás a Sokrates

Sofista Hippiás vyšel z paláce, kde si právě díky svému řečnickému umu vypomohl k slušnému balíku peněz od místní aristokracie. Když procházel tržištěm, spatřil Sokrata. Nedalo mu to a prohodil: "Není lelkování na tržišti nedůstojné filozofa?" Sokrates se pousmál a odvětil: "Na cestě za dobrem a láskou se člověk vzdává mnohého. I důstojenství se rozplyne jak mlha pod paprsky vycházejícího slunce." "Dobro, láska. Stále ta samá prázdná slova." rozhorlil se Hippiás: "A přitom každý ví, že co je dobré pro jednoho, může být zlé pro jiného. Třeba nemoc – ta je jistě špatná pro nemocného, ale dobrá pro lékaře, kterému přináší živobytí. Nebo peníze – ty jsou jistě dobré pro pána, jež je vlastní, ale špatné pro sluhu, který jich nemaje musí sloužit a ohýbat hřbet." Sokrates si povzdychl a pravil: "Slova jsou proto prázdná, aby mohla být naplněna vědomím posluchače. Kdyby nebylo nemocných, lékaři by se mohli věnovat filozofii, avšak lidé bez nemocí by ztratili veškerou pokoru k životu. Peníze v rukou dobrého pána přinášejí štěstí mnohým, zatímco zloduch prostřednictvím peněz rozsévá nenávist a zlobu. Na hladině moře se loďky potácejí hnány vlnami a větrem sem a tam. Avšak skála jsoucí v hlubině je nedotčena bouří. Ani mohutné proudy s ní nepohnou. Vodní rostliny ji obrůstají a ryby si v ní hledají svůj úkryt. Jen bláhový člověk si může myslet, že vymyslí něco lepšího."