Šlapal jsem do práce a radoval se z čistoty rána. Ráno křičelo, jásalo, objímalo mě svými paprsky. Koupal jsem se v závanech chladného, rosou napitého, zvonivého větru. Zahnul jsem do ospalé uličky s ostrým stoupáním, přehodil na největší pastorek, postavil se do pedálů, ale místo toho, abych vyrazil vzhůru, tak jsem zastavil.
U obrubníku ležel ježek. Krev, která potřísnila jeho bodlinky, ještě nezaschla. Tam, kde míval hlavičku, na mne zíralo otevřené maso. Chtělo se mi pohladit jeho bodlinky a říct: "To nic, to bude zase dobrý." Ale nebyl jsem schopen pohybu.
Chtělo se mi plakat, ale namísto toho jsem sednul na kolo a jel dál. Nevím proč mě zrovna tento ježek tak vzal. Při svých jízdách jsem viděl už tolik mrtvých zvířat. Koček, psů, ptáčků, žab, ještěrek, ... Snad to bylo tím, že tato mrtvolka byla tak čerstvá. Nebo tím, že to byl ježek.
Vzpomínal jsem na to, jak jsem na jaře potkával jednoho ježka u nás před domem. Jednou večer jsem do něj dokonce nechtě kopnul. Měl jsem sandály, ale kupodivu to bylo příjemné (nevím jak pro ježka). Ježek se schoulil do klubíčka a něco zamručel. Od té doby mám k ježkům vřelý vztah. Kdykoliv si na ježka vzpomenu, pocítím mírné píchnutí na špičce palce u pravé nohy.
Jenomže ježek, kterého jsem dnes ráno potkal už nikomu podobnou radost nepřinese. Je mrtvý.
Napsal jsem dnes ráno. Není to úplně přesné, ale i dnes ráno můžete na mnoha cestách něco podobného zažít. Protože zvířata na rozdíl od lidí stále nepochopila a asi nikdy nepochopí pravidla silničního provozu. Chodí si, lezou si, pinoží se, běhají a létají si kdy chtějí a kudy chtějí. Záleží jen na nás, kolik jich zítra ráno bude u obrubníků ležet.
A proto se ptám: Opravdu musíte právě dnes jet do práce či jinam autem? A když už jedete autem, opravdu při tom musíte telefonovat, poslouchat rádio či jinak odpoutávat svou pozornost od silnice, kde může pobíhat nějaké zvířátko nebo i malé dítě?
Omlouvám se za tento apel, ale dlužím to těm ježkům.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen