Holoubek

Procházel se po náměstí. Byl klidný a smířený se vším. Čekal až se náměstí zcela zaplní. Věděl, že to bude asi tak za půl hodiny. Pak, až bude náměstí plné, jeden malý pohyb prstů změní běžný obraz hemžícího se roje lidí v obraz zkázy, chaosu a úprku.

Najednou na něj kdosi promluvil: „Zastav se!“ Zastavil se a ruku automaticky prostrčil skrz otvor v kapse saka na pojistku. Lidé kolem se rovněž zastavili, jakoby tušili, že se zde děje něco mimořádného. „Podívej se kolem,“ pokračoval neznámý „vidíš ty holoubky?“

Nedaleko stál hlouček holubů. Mnohokrát pozoroval holuby, jak pobíhají mezi chodci. Jak hledají něco k sezobnutí ve škvírách mezi dlažebními kostkami. Jak se hašteří o kousek rohlíku. Často mu pomohli překonat svíravý pocit kolem srdce a být jen pozorovatelem ptačího dovádění. Tito holubi však stáli bez hnutí a hleděli na něj ani nemrkaje svýma korálkovýma očima. Hlavou mu problesklo, že oni vědí, co chce učinit, ale okamžitě to zavrhl. Nikdo přeci nemůže nic tušit. Nikdo nemůže nic vědět. Jen on.

„Nepochybuj a dívej se.“ přerušil krátké mlčení neznámý a pozvedl ruku, aniž by přestal hledět do jeho očí. Jeden holub vzlétl a usedl na jeho ruku jako na bidýlko. „To není možné.“ pomyslel si: „Je to snad krotitel holubů?“

„Pojď ke mně a nech holoubka, ať Ti odpoví.“

Chvíli otálel, ale pak obezřetně přistoupil blíž k neznámému. Pozvedl levou ruku a holoubek na ni přelétl. Zmaten slovy neznámého si myslel, že na něj holoubek začne mluvit, ale on se jen upřeně díval do jeho očí. I on pozoroval jeho maličká očka a uvědomil si, jak jsou vlhká – stejně jako ta jeho. Pak hrdélko, které se chvělo, a zároveň ucítil chvění ve svém hrdle. Vnímal tepání holubího srdíčka, které ťukalo v souznění s jeho srdcem. Nejprve jen ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. Ale za chvilku to bylo Bim – Bam, Bim – Bam. Rozhlédl se po lidech okolo a uviděl ve středu hrudi každého z nich veliké srdce a v něm holoubka či holubičku s maličkým srdíčkem. Všechna srdce bušila ve stejném rytmu. Pohlédl do své hrudi a uviděl holoubka, který ještě před chvílí seděl na jeho ruce, uprostřed svého srdce. Stále hleděl do jeho očí. Pak zaslechl čisťounký zvonivý hlásek, tichý jako mávnutí motýlího křidélka: „Tak toto jsi chtěl zničit? Proč?“

Nebyla v tom výčitka, ani výhružka. Jen otázka. Neodpověděl. Spustil ruku z pojistky a odešel pryč. Klidně a vyrovnaně, stejně jako přišel.

Lidé se opět dali do pohybu. Nejprve rozpačitě, ale za chvíli náměstí opět klokotalo jako jindy v tuto dobu.