Již dlouho trpěla krajina suchem. Tráva uschla, z jezer zbyly jen kaluže, stromy začaly předčasně shazovat listí. Kmen Potájů trpěl žízní, ani pro pláč neměl dost vody. Starší kmene šli za šamanem a prosili jej: "Vyčaruj déšť, jsi-li toho schopen." Šaman hleděl dlouho do dálky a usmíval se. Pak pohlédl na prosebníky a řekl: "Přivolání deště je jednoduché, vyžaduje však vhodné místo a čas."
Kmen Potájů se vydal na cestu. Putoval dlouho vyprahlou krajinou, ale na obloze se neobjevil ani mráček. Jednoho dne se vyčerpaní Potájové utábořili pod rozlehlým převisem. Ještě ani nerozdělali oheň, když obloha zčernala, zdvihl se vítr a k zemi se snesl hustý déšť. Potájové tančili štěstím v proudech vody. Jen šaman seděl v koutku pod převisem a zadumaně hleděl do padající vody.
Brzy ráno, když zpoza hor vystřelil první sluneční paprsek a ozářil poslední řeřavějící uhlík v ohništi, se táborem rozlehl hromový hlas šamana: "Vstávat, vstávat! Cesta volá! Je na čase vyrazit!"
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen