Během uplynulého týdne jsem měl možnost hned několikrát zažít, jakým způsobem se železnice snaží "vycházet v ústrety svým pánům – zákazníkům". Nečekejte tedy žádné povzbudivé čtení...
Zastavení první – Praha
Kupoval jsem v Praze na hlavním nádraží lístek do Dobbiaco/Toblach (městečko v italských Dolomitech). Měl jsem vytištěnu cestu tam i zpátky z Internetu. Přinesl jsem to na pokladnu, aby mi dali lístek. Pokladní mi sdělila, že potřebuje vědět, přes jaké hraniční přechody spoj pojede. Ať si zajdu do informací, tam že mi prý poradí a lístek prodají. Došel jsem do informací, kde mi sice vytiskli trasu včetně přechodů, ale lístek neprodali. Navíc jedna trasa vedla jinudy, než ta, kterou jsem měl vytištěnu z Internetu, což mě překvapilo, ale jelikož v cíli jsem měl být ve stejnou dobu, tak jsem neprotestoval. S vytištěnými lejstry jsem zašel opět na pokladnu (tentokráte jinou). Paní pokladní byla z té novelizované trasy trochu nesvá, protože zjistila, že jeden vlak končí pár set kilometrů před stanicí, kde bych měl přestupovat. Dal jsem jí tedy papíry vytištěné z Internetu a rázem bylo po problému. Lístky jsem tedy na třetí pokus přece jen dostal.
Zastavení druhé – Hradec Králové
Vracel jsem se ze semináře v Hradci Králové. Zhruba ve stejnou dobu odjížděl z Hradce do Prahy autobus i vlak s přibližně stejnou dobou příjezdu do Prahy. Autobus stál 80,- Kč, zatímco vlak 86,- Kč (se zákaznickou slevou). Snažím se vždy preferovat vlak, jelikož mám za to, že cestování vlakem škodí životnímu prostředí o něco méně než autobusem. Vybral jsem si tedy vlak.
Vlak měl čtvrt hodiny zpoždění, což mi docela vadilo, jelikož jsem spěchal, abych stihl před odjezdem na jednání v Itálii ještě vyřídit pár naléhavých věcí. Ale jelikož jsem měl již koupený lístek, tak se mi nechtělo jít na autobus a platit dalších 80,- Kč. Když přišla průvodčí, tak začala pečlivě zkoumat moji zákaznickou kartu. Zjistila, že ji mám již asi tři týdny prošlou. Ohradil jsem se, že jsem kartu ukazoval v pokladně (ve skutečnosti jsem ji ukazoval celkem na třech pokladnách – dvakrát v Praze při kupování lístku do Itálie) a navíc že mají zpoždění, takže by mi naopak měli dát slevu, ale nebylo mi to nic platné a zaplatil jsem dalších 74,-Kč. Navíc mi průvodčí z neznámého důvodu několikrát zopakovala, že bych "měl být srozumněn" s jejich nejnovějšími tarify, předpisy a kdoví s čím ještě.
Byl jsem sice tak lehce rozladěn, ale jelikož jsem již měl koupeny lístky do Itálie se zákaznickou slevou, tak mi nezbylo, než po příjezdu do Prahy ztratit dalších 10 minut a 100,- Kč na zakoupení zákaznické karty.
Zastavení třetí – Linz
Vše si mi podařilo stihnout a vyrazil jsem do Itálie. V Linci jsem nastoupil do vlaku, ve kterém jsem měl rezervováno lehátko (tedy alespoň jsem si to myslel), abych se mohl necelé čtyři hodiny vyspat a zachoval si alespoň základní akceschopnost.
Když jsem dal paní průvodčí svůj lístek, tak si jej začala zvídavě prohlížet a mně naskakovat husí kůže. Rezervace měla uvedeno datum 7.9.2004, jenomže jelikož jsem v Linci nastupoval dvacet minut po půlnoci, takže již bylo 8.9.2004. Naštěstí tato průvodčí nebyla takový byrokrat jako ta předchozí, našla mi jedno volné místo a ani po mně nechtěla nic doplatit, ač jsem jí to již zcela rezignovaně nabízel.
Závěr
Železnice je sice zřejmě o něco ohleduplnější k životnímu prostředí než autobusy, ale zároveň je to moloch s centrálním řízením, který se dle toho i projevuje. Je drahý (když připočteme dotace ze státní kasy, tak velmi drahý), nepružný, natvrdlý a pohrdá svými zákazníky, kteří jsou tu přece od toho, aby se obeznamovali s jeho předpisy, hlídali si své průkazky, pečlivě kontrolovali každé písmeno na dokladech, které obdrží, a vůbec se chovali dle rozmarů "Velkého bratra". Domnívám se, že železnici by velmi prospělo decentralizování a vznik prostředí s vyšší mírou konkurence.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen