S pračlověkem na magistrále

Byl krásný slunečný únorový den, jako stvořený pro cyklistiku. Měl jsem jednání na Pankráci, a jelikož šlo o jednání neformální, tak jsem vyrazil na kole. Neměl jsem mnoho času, tak jsem to vzal po magistrále, která cyklistovi umožní dostat se z Proseka na Pankrác nejenom výrazně rychleji než MHD, ale díky zácpám často i rychleji než autem, které než se dostane z Proseka do Holešovic, tak je cyklista již na Pankráci.

Když jsem se vracel, tak před jedním semaforem na mě vykoukl z auta, které zastavilo přede mnou uniformovaný člověk. Během následujícího rozhovoru, který se pokusím přiblížit níže, jsem však došel k názoru, že nejde o člověka, ale o některého z jeho předchůdců s méně vyvinutými komunikačními schopnostmi, jelikož po celou dobu opakoval pouze jednu větu.

Na magistrále nemáte co dělat.
Jenomže tady to jinudy nejde. Kdybych jel dolem přes Nusle, tak by mi to trvalo třikrát déle.
Na magistrále nemáte co dělat.
A kudy mám jet? Jsou tu snad někde cyklistické stezky?
Na magistrále nemáte co dělat.
Jel jste někdy po Praze na kole? Magistrála je na rozdíl od většiny cest celkem bezpečná.
Na magistrále nemáte co dělat.

Vzdal jsem to. Jakákoliv komunikace nebyla možná. Demonstrativně jsem přesunul kolo za obrubník a počkal až naskočí zelená a auto s uniformovaným jedincem odjede. Pak jsem nasedl a pokračoval dál svou cestou.

Praha je mimořádně málo přívětivé město vůči cyklistům. Cyklistické stezky zde prakticky neexistují. Namísto nich se nabízejí tzv. cyklistické trasy. Taková trasa spočívá obvykle z rozmístění šipek a ukazatelů. Trasy vedou často místy, která mohou být osudná pro sváteční jezdce neznalé terénní jízdy, neobeznámené se záludností tramvajových a jiných kolejí a nepřipravené na nutnost vyhýbat se autům, tramvajím, chodcům, kandelábrům, telefonním budkám a dalším nástrahám pražských komunikací. Jízda Prahou tak zůstává doménou dobrodruhů, masochistů a vyznavačů adrenalinových sportů, kteří milují kličkování mezi auty, skákání přes obrubníky a koleje, drncání po kočičích hlavách, dýchání smradu ze všudypřítomných aut a konstantní nápor na ušní bubínky občas dopněný nějakou tou sirénou.

Není se co divit, že lidé, kteří si přejí, aby Praha byla vůči bezmotorové dopravě přívětivější, tak upozorňují na stávající stav prostřednictvím akcí, jako jsou pravidelné cyklojízdy. Je smutné, že reakcí na to je maximálně tak legitimování účastníků či dokonce zatčení některého z nich.