Samstag, 11. September 2004

Kámen na pobřeží

Po staletí stál na pobřeží osamělý kámen. Po staletí mlčel. Jednoho dne však promluvil.

Ó skálo. Matko všech kamemů. Shlédni sem dolů a vyslyš mě. Staletí den za dnem se o mě tříští vlny. Den za dnem rozrážím vítr. Mé hrany kdysi ostré otupěly a mnoho z mé velikosti odplavila voda. Pohleď na mé bratry úhledně narovnané do vysokých zdí zámku. Společně čelí větru a vlny na ně nedosáhnou. Ó skálo prosím, ať se k nim mohu připojit a spočinout v jejich objetí.

Zahučelo moře a vítr rozčesal stromy na úbočí skály. Přišli lidé, odvezli kámen, otesali jej a vsadili do zámecké zdi. Roky plynuly a kámen mlčel. Jednoho dne však promluvil.

Ó skálo. Matko všech kamenů. O svobodu jsem přišel svým nemoudrým přáním. Mé tvary formované příbojem byly otesány do jednotného tvaru. Již se nemohu rozhlížet na všechny strany, ale pouze jedním směrem. Denně poslouchám stesky svých bratří svázaných k sobě maltou a nemajících špetky svobodné vůle. Ó skálo prosím, vymaň nás ze vzájemného sevření, vrať nám naši svobodu.

Zahučelo moře a vítr rozčesal stromy na úbočí skály. Zem se zachvěla, pak otřásla a zdi zámku se rozvalily. Mnohé kameny spadly do moře, mnohé se rozbily na stovky kousků, mnohé zůstaly zavaleny. Jen pár kamenů se odvalilo na pobřeží, kde se mohly svobodně rozhlížet do všech stran, pociťovat vítr a naslouchat moři.

Kámen stál a hleděl kolem sebe. Po několika dnech promluvil.

Ó skálo. Matko všech kamenů. K čemu je mi svoboda, když jsou mí bratři mrtvi. Vrať jim prosím život. Vrať jim jejich velikost.

Zahučelo moře a vítr rozčesal stromy na úbočí skály. Moře se zvedlo a pohltilo pobřeží, trosky zámku i skálu. Miliony let vše zůstalo pod hladinou moře. Pak hladina opět začala klesat a nad ní vystoupil mohutný útes. Skála. Matka všech kamenů.

Keine Kommentare:

Kommentar posten