Tak trochu haiku (3)

Při jedné své zahraniční cestě byl mnich pozván na populární komické show. Když představení skončilo, ptali se novináři mnicha, proč se vůbec nesmál, ač je znám svou bezprostřední povahou. "Měl jsem z toho hrůzu", odpověděl mnich, nejistě se usmál, sklopil zrak a odešel.

Potůček Bystřinka cvrliká mezi kameny ovívána rákosím a travou Ledňáček z úkrytu vyletí mávnutí křidélka rybku si nese

Skála Památný kámen uprostřed lesů Starý kelt před ním klečí a vzdychá

Světec Svatý s křížem ruce i nohy rozedřené Hledí do údolí chviličku jen odpočívá

Řeka Mlynářovy dcery plaví koně V hluboké vodě se míhají štíhlé nohy

Tanec Tančící beton tiše závidí rackům

	Smích Při jedné své zahraniční cestě byl mnich pozván na populární komické show. Když představení skončilo, ptali se novináři mnicha, proč se vůbec nesmál, ač je znám svou bezprostřední povahou. "Měl jsem z toho hrůzu," odpověděl mnich, nejistě se usmál, sklopil zrak a odešel.
	Růžový delfín Mezi stromy pluje Děvčátko utonulé
	Zvony Když zvony vyzvání slova tichnou
	Podzimní déšť v lese Vůně hub Štěkot psů
	Ráno Je ráno a celý dům spí. Ticho je hmatatelné. Holčička zabalená do dek sotva dýchá. Proč nejsem stejně nevinný? Když ji pozoruji, chtěl bych, abychom přestali přenášet své viny na naše děti. Ale; je to možné? Mohou ze dne na den zmizet zbraně, znečištění a nenávist? Nevím. Dokonce ani nevím, jak to všechno odstranit. Nesnažím se na něco přijít, v mé hlavě je vymeteno. Vstřebávám atmosféru spícího domu a prosím o odpuštění.
	Dialog Stojím před Tebou připraven – třeba i zemřít. Zahlédl jsi sotva cíp pláště a už si myslíš, že jsi oblečen. Tasil jsem, v rukou svírám blyštící meč. Pouhá hadí kůže. Země a oceán, sopky chrlí lávu. Zamlžené jitro. Proč jsi tak krutý? Proč jsi tak daleko? Chci se přiblížit. Každé slovo tě vzdaluje. Zbav mne jich. Nejsou mé.