Mittwoch, 8. August 2001

Číhání na srnce

Seděl jsem s otcem v příkopu u cesty a čekali jsme, až na protější stráň přijde srnec. Otec napodoboval pískání srny na vábničku, ale srnec se stále neobjevoval. Z večerního přítmí se na cestě objevil muž pomalu kráčející směrem k nám. Otec na něj začal mávat, aby šel pryč, ale on v klidu došel až k nám. Otec mu polohlasem začal vysvětlovat: "Prosím Vás jděte zpátky, my tady číháme na srnce, pokud půjdete dál, tak nám jej vyplašíte."


Muž si chvíli prohlížel mého otce a pak se jej rozvážně zeptal: "Tak proč nestřílíte?"
Otec se na něj mírně udiveně podíval: Vidíte snad někde srnce?"
"Já jsem srnec."
"Nechci se Vás dotknout, ale srnec vypadá trochu jinak."
"Jak?"
Otec se pobaveně ušklíbl: "Za prvé, chodí po čtyřech."
Muž pokleknul a opřel se rukama o zem.
"Za druhé, má kopýtka."
Pohlédl jsem na mužovy ruce a nemohl jsem uvěřit svým očím. Na místo rukou jsem viděl kopýtka.
Otec zmlknul, ale muž mu pokynul: "Pokračujte. Jak vypadá srnec?"
Otcovi se třásl hlas: "Má hluboké černé oči, takové jako máte vy. Má parůžky, touto dobou již dávno vytlučené."
Pozoroval jsem, jak mužovi na hlavě vyrostly parůžky s třemi výsadami a nádherným perlením."
"Má dlouhé slechy," pokračoval otec "a protáhlou hlavu zakončenou černým vlhkým studeným čenichem a po celém těle má červenohnědý kožíšek jemný a měkký na dotyk."
Před námi stál srnec a hleděl na mého otce: "Takže takto vypadá srnec?"
"Ano"
"Můžeš tedy střílet."
"Jenomže srnec nemluví, pase se a co chvíli zdvihne hlavu, větří a natáčí slechy tak, aby zaslechl plížení dravců či ucítil jejich pach."
Srnec poodešel a začal se pást. Občas zdvihnul hlavu, díval se na nás, větřil a lehce hýbal slechy.
Otec zakřičel: "A když uvidí nebo uslyší člověka, tak uteče. Slyšíš? Uteče, uteče, uteče."
Srnec odběhl několika ladnými skoky k lesu. Na chvíli se tam ještě zastavil a pohleděl na nás.
Otec již méně silně křikl: "Uteče!"
Srnec zmizel v lese.
Otec si sednul do trávy a položil si hlavu do dlaní. Po chvíli se na mě obrátil a řekl: "Jdi domů. Já přijdu za chvíli."
Odešel jsem, ale otec přišel domů až ráno. Nic neřekl. Ani nikdy potom jsme o tom, co se té noci stalo, nemluvili. Jenom již s sebou nikdy do lesa nenosil pušku.



Veliké černé oči srny, plné kouzla, podobné očím dívky, pohnuly již často i tvrdým okem střelcovým a daly klesnouti rukám, které na ně zamířily smrtící zbraní. Málokterý lovec se tím pochlubí, ale měl by k tomu více práva, než ten, kterému se lov podařil.
Citace z V.J.Staněk: S kamerou za zvěří našich lesů. Česká grafická
unie, 1946, strana 250.

Keine Kommentare:

Kommentar posten