Freitag, 13. April 2001

Zázračná sněhová vločka

Slunce se již pomalu hroužilo za protější stráň a na zahradě před chalupou začal být příjemný chládek. Seděl jsem vedle dědečka a prosil jej, aby mi vypravoval něco ze svého mládí. Chvíli se nechal prosit, ale pak přece jen promluvil.

To bylo dávno. Byl jsem ještě malý kluk. Asi jako ty a tvůj bratr. Sníh tehdy v zimě dosahoval až k oknům. Někdy je zcela zakryl. Často jsem dědovi pomáhal prohrabovat cestu. Jednou jsme zde zapadli a já jsem celý měsíc nemusel do školy, protože cesta do města byla zavátá. Otec byl nešťastný, že nemůže do úřadu, ale rychle si zvykl.

Na jaře pak obvykle náhle přišel teplý vítr a sníh začal tát. Během několika dní byl pryč. Všude bylo slyšet jen kapání, crčení a zpěv ptáků. Připadá mi, že tenkrát jich zde pozpěvovalo mnohem víc než dnes, ale to asi jen mé uši již nejsou schopny tak dobře vnímat.

Pak přišlo léto a já se toulal po zahradě, která mi připadala obrovská. Jednoho dne jsem pod lípou, která stála tam v tom severním výběžku zahrady, našel sněhovou vločku. Byl to velmi zvláštní objev, jelikož byl červenec. Slunce sálalo a kdybychom zahradu denně nezalévali, tak by vše vyschlo. Ale na místě, kde jsem vločku nalezl, bylo citelně chladněji. Bylo příjemné se zde v horkém poledni natáhnout ve stínu lípy a poslouchat šumění listí, štěbetání ptáčků, bzučení hmyzu a napolo spát a napolo vnímat tu krásu kolem a vědět, že kousek vedle leží vločka sněhu, která měla již dávno roztát, ale zůstala zde možná právě proto, aby se v její přítomnosti tak pěkně podřimovalo.

Když jsem se o vločce zmínil dědečkovi, tak se jen smál a říkal, že je to zázračná vločka, která nikdy neroztaje. Jejím úkolem prý je strážit zahradu, a když přijdou první mrazíky, tak rychle svolat mraky a nařídit jim posypat zahradu sněhem, aby tak byla uchráněna před mrazem a větrem. Nikdy se však nešel na vločku podívat, protože má prý raději teplo, a tak vysedával na lavičce před chalupou a vyhříval se na sluníčku pobafávajíc z dlouhé zahnuté dýmky.

Vločku jsem pod lípou nacházel každý rok a nikdy mne nenapadlo ji považovat za něco neobvyklého. Když jsem však nastoupil na gymnázium, tak jsem se začínal setkávat s pojmy teplota tání, teplota varu, skupenství pevné, kapalné a plynné, fázové přechody, a tak dále. Velmi pilně jsem to vše studoval, a čím dál tím více jsem se podivoval nad tím prazvláštním jevem, který se usadil na dědečkově zahradě. Když jsem o tom hovořil se svými kamarády, tak se mi smáli, a když jsem se o tom zmínil před učitelem fyziky, tak jen kroutil hlavou a mumlal cosi o okultismu a babských povídačkách. Studoval jsem proto ještě usilovněji, ale žádné vysvětlení jsem nenalézal.

Když jsem v létě jel na prázdniny k dědečkovi, nesl jsem si v baťohu štos knih, mikroskop, několik pixel a lahviček s rozličnými chemikáliemi, sadu zkumavek, baněk, pipet a spoustu dalších věcí, jejichž prostřednictvím jsem chtěl vločku prozkoumat.

Nejprve jsem před vločkou pročítal vědecká díla pojednávající o přechodech mezi jednotlivými skupenskými stavy. Když na to nijak nereagovala, tak jsem se s ní pokoušel diskutovat. Tázal jsem se jí na příčiny jejího neroztání, metody, kterými se udržuje v pevném skupenství, na vysvětlení pověstí, jež se o ní šíří, ale nedostal jsem z ní jediného slova, zvuku, obrazu či jiné formy sdělení.

Zahájil jsem tedy další fázi výzkumu. Opatrně jsem ji uchopil pinzetou a vložil do zkumavky. Zkumavku jsem uzavřel pryžovým špuntem a odnesl do své laboratoře na půdě chalupy. Když jsem však zkumavku otevřel, nalezl jsem v ní jen kapičku vody. Dle následných měření, které jsem stačil provést před jejím vypařením se, šlo o úplně obyčejnou kapku vody.

Postupně jsem pochopil, že žádná zázračná vločka sněhu nikdy neexistovala, ale že šlo jen o dětskou fantazii podporovanou dědečkem a romantickým prostředím.

Jak šly roky, tak z mé mysli postupně zmizely všechny obrazy provázející mé dětství. Dědeček zemřel a lípa byla proměněna na otop. Sníh napadne, aby za chvilku opět roztál. Dálnice vede téměř až k chalupě, takže z města to netrvá ani hodinu se sem dostat i v tom nejhorším počasí.

Poslední dobou se mi však obrazy z dětství začínají vracet. Již přede několika roky jsem v tom severním cípu zahrady zasadil lípu. Často k ní chodím a na jaře prohlížím trávník pod ní, zda tam nenaleznu sněhovou vločku, která zapomněla roztát. Zatím jsem žádnou nenašel, ale až kořeny lípy zmohutní a koruna se rozkošatí, tak se vločka jistě znovu objeví. Vždyť můj dědeček říkal, že ta vločka nemůže roztát, a proto nabývám přesvědčení, že kapka, kterou jsem kdysi našel ve své zkumavce, nemohla být tou věčnou vločkou sněhu, která si vybrala ke svému přebývání právě naši zahradu. Řekl bych, že jsem jí tehdy šel na nervy svým rádoby výzkumem, a tak se na čas přestěhovala na nějaké klidnější místo.

Keine Kommentare:

Kommentar posten