Freitag, 16. Februar 2001

Tak trochu haiku (3)

Při jedné své zahraniční cestě byl mnich pozván na populární komické show. Když představení skončilo, ptali se novináři mnicha, proč se vůbec nesmál, ač je znám svou bezprostřední povahou. "Měl jsem z toho hrůzu", odpověděl mnich, nejistě se usmál, sklopil zrak a odešel.



Potůček

Potůček

Bystřinka cvrliká mezi kameny
ovívána rákosím a travou
Ledňáček z úkrytu vyletí
mávnutí křidélka
rybku si nese



Skála

Skála

Památný kámen
uprostřed lesů
Starý kelt před ním klečí
a vzdychá



Světec

Světec

Svatý s křížem
ruce i nohy rozedřené
Hledí do údolí
chviličku jen odpočívá



Řeka

Řeka

Mlynářovy dcery plaví koně
V hluboké vodě
se míhají
štíhlé nohy



Tanec

Tanec

Tančící beton
tiše závidí
rackům

Smích

Při jedné své zahraniční cestě byl mnich pozván na populární komické show. Když představení skončilo, ptali se novináři mnicha, proč se vůbec nesmál, ač je znám svou bezprostřední povahou. "Měl jsem z toho hrůzu," odpověděl mnich, nejistě se usmál, sklopil zrak a odešel.

Růžový delfín

Mezi stromy pluje
Děvčátko utonulé

Zvony

Když zvony vyzvání
slova tichnou

Podzimní déšť v lese

Vůně hub
Štěkot psů

Ráno

Je ráno a celý dům spí. Ticho je hmatatelné. Holčička zabalená do dek sotva dýchá. Proč nejsem stejně nevinný? Když ji pozoruji, chtěl bych, abychom přestali přenášet své viny na naše děti. Ale; je to možné? Mohou ze dne na den zmizet zbraně, znečištění a nenávist? Nevím. Dokonce ani nevím, jak to všechno odstranit. Nesnažím se na něco přijít, v mé hlavě je vymeteno. Vstřebávám atmosféru spícího domu a prosím o odpuštění.

Dialog

Stojím před Tebou připraven – třeba i zemřít.
Zahlédl jsi sotva cíp pláště a už si myslíš, že jsi oblečen.
Tasil jsem, v rukou svírám blyštící meč.
Pouhá hadí kůže.
Země a oceán, sopky chrlí lávu.
Zamlžené jitro.
Proč jsi tak krutý?
Proč jsi tak daleko?
Chci se přiblížit.
Každé slovo tě vzdaluje.
Zbav mne jich.
Nejsou mé.

Keine Kommentare:

Kommentar posten