Montag, 12. Juni 2000

Černý mrak v bílém

Ještě donedávna jsem měl pod pojmy Tibet a tibeťan zafixovánu představu relativně malého houževnatého národa s hlubokou duchovní tradicí těžce zkoušeného národy většími i tvrdými přírodními podmínkami. Avšak před několika dny jsem si v naší úžasné knihovně na Proseku půjčil knížečku Černý mrak v bílém1, která obsahuje výbor z tibetské lidové poezie. V průběhu čtení tohoto dílka jsem došel k "překvapivému zjištění", že tibeťané jsou především obyčejní lidé s mentalitou, která je mi blízká.


ODRAZ MĚSÍCE

Jsi odraz měsíce
V jezeře prsty smočím,
chci ho vzít do rukou -
patří však jen mým očím.


TOLIK PÍSNÍ

Když ukřivdí se služebným,
tak zpívají si. O své tísni.
Pán slyší zpěv a myslí si:
Šťastní to lidé. Tolik písní!


SNÍH VE MNĚ

Slunce, když můžeš v jednu chvíli
zahřát tak veliký kus země,
proč paprsky tvé nerozptýlí
ten sníh, tu zimu, co je ve mně?


STESK VYPOVÍM JEN HOŘE

Stesk, co mám v duši jak zlé znamení,
vypovím jen té hoře. Na skráni
má pouze hlínu, pýr a kamení,
a přece ke mně ucho naklání...

(Z okolí Šikance)


LED

Slib věrnosti voda od ledu dostala,
led ho od vody dostal.
Led najednou zmizel, jen voda zůstala...
Led však nezradil; roztál!

(Z okolí Bathangu)


ZLATÁ RYBKA

Zlatá rybka našla zalíbení v jezeře,
zlaté jezero se zahledělo do rybky.
Nevědí nic o loučení, nevěře...
Přejme jim ty věčné polibky!

(Z Východního Tibetu)


STŘÁSÁŠ JEN ROSU

Máš broskvoň s broskvemi hned u dveří
– stačí se podívat na sad -
broskve tak hebounké! Kdo uvěří,
že z cizích vrb rosu jdeš střásat?


OPADALÉ LISTÍ

Nastal podzim, všechno mlčky opadalo,
holé jsou i nejbohatší štěpy.
Listí, co se cestou k zemi jednou dalo,
nikdo k větvím zpátky nepřilepí.

(Z okolí Lhasy)


KDYBYCH NA SVATÉ UČENÍ MYSLEL JAK NA TEBE

Kdybych na svaté učení myslel jak na tebe,
svatému učení jak tobě se zaslíbil,
už v tomto životě bych patřil na nebe,
už v tomto životě buddhou bych asi byl.

(Z okolí Lhasy)


JABLÍČKO

Myslíte.., myslíte, že strach mnou otřese,
když vzadu za jablíčkem vidím draka?
Musím je utrhnout, jak vpředu houpe se,
to jablíčko mě přece hrozně láká.

Tibetská lidová poezie mi zněla natolik povědomě, že jsem nabyl přesvědčení, že podobné básničky najdu v každé druhé básnické sbírce. Jenomže prošel jsem naši domácí knihovnu a nenašel jsem nic, co by se této poezii podobalo. Prohledal jsem knihovnu po druhé, po třetí – bez úspěchu. Vydal jsem se tedy do Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí, ale ani tam jsem neuspěl. Abych přiblížil ten rozdíl i Vám, tak přikládám kratičký výběr z české lidové poezie:


Na boranském poli
vykotlané duby,
sedí tam v nich bída,
vyceňuje zuby.

(Ze Slezska)2


V jednom rohu makůvečka,
v druhém rohu dvě srdečka,
v třetím rohu rozmarýnek,
v čtvrtém vínek z konvalinek.

(Z Moravy)2



Šel bych k vám, má milá, když nesmím,
zarost mi chodníček ořeším.
Ořeší a duby vysekám,
tebe tu, má milá, nenechám!

(Z Moravy)2


Sedí vrabec na makytě,
kroutí zadkem rozmanitě,
i jdou lidé do kostela,
dívají se, co to dělá.

(Ze Slezska)2


Vždycky mně má milá slibovala,
že by mi půl srdce darovala.
Řezat chtěla, nůž neměla,
chtěl jsem jí ho podat, už nechtěla.

(Z Moravy)2


Slunečko zachází za hory,
pasáci pečou brambory.

(Z Táborska)3


Měl jsem synečka
jako jiskerečka,
uhodila střela
do jeho srdečka.

Hořelo srdečko,
hořelo plamenem,
a když dohořelo,
zůstalo kamenem.

(Z Moravy)4

Jak jsem se tak probíral českou lidovou poezií, tak jsem si uvědomil několik věcí. Úplně na začátku jsem cítil jakýsi vnitřní odpor k ní získaný díky komunistickému zideologizování všeho lidového. Když jsem toto překousnul, tak mě až udivilo, jak bylo možné něco tak prostého (totálně apolitického) tak hrůzně zneužít. Ale i tak jsem si říkal, že tato poezie nedosahuje kvalit té tibetské. Nicméně jsem četl a četl dál a celé mé nitro si zpívalo. A můj mozek klidně dál porovnával: "to je ale slabota; tohle vůbec nic nevyjadřuje – žádná myšlenka; dobře vyjádřeno, ale nedotaženo;... Ono to mozku vždy trochu déle trvá, než něco uchopí. V lidové poezii přece nejde o nějaké filozofické polemiky. Jde zde o vyjádření pocitu, který se vlévá do řeky melodie, jíž je česká lidová poezie přímo napěchována. A tak stačí číst a v duchu si zpívat a nesnažit se za každou cenu nalézt nějakou "myšlenku".

Literatura:

1. Jana Štrobová a Josef Kolmaš: Černý mrak v bílém, Tibetská lidová poezie. Mladá fronta, 192 s., Praha,1976.
2. Karel Plicka a František Volf: Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. První díl: Jaro. Odeon, Praha, 1978.
3. Domovina. Obrázky Mikoláše Alše se slovy lidové poezie. Nakladatelství Šimon Ryšavý, Brno 1998.
4. Karel Plicka, František Volf a Karel Svolinský: Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. Druhý díl: Léto. Odeon, Praha, 1979.

Keine Kommentare:

Kommentar posten