Posedlost spotřebou, posedlost smrtí

Každý den ráno, když sypu čaj do konvičky, mám radost, že jej v sáčku opět ubylo. Těším se, že postupně všechen čaj přesunu z papírového pytlíku na kompost - se zastávkou v konvičce. Pak si koupím nový čaj, abych mohl ve svém malém ranním rituálu dále pokračovat.

Jenomže každá malá ztráta čaje znamená rovněž ztrátu jednoho dne života. A s každým prázdným sáčkem jsem starší o pár týdnů. Co mě tedy na spotřebě čaje tak těší.

Kompenzuji si snad uplývající čas konzumem čaje (a dalších potravin, zboží a zážitků)? Nebo snad mě smrt přitahuje a je hlavním zdrojem mé radosti z čajového mikro-obřadu? Nebo je ve mně radost ze spotřeby přítomna coby nějaký prehistorický pud nebo je dokonce zakódována chemicky do mé DNA?

Těžko říci. Každopádně je nesporné, že užívat, vyčerpávat, spotřebovávat, konzumovat,... je příjemné a děsivé zároveň.