Sonntag, 29. April 2001

Výprava do Hypermarketu

Itája byl velký bojovník. Díky jeho loveckým dovednostem již dvakrát ušel kmen Potájů hladovění, což mu zajistilo respekt všech členů kmene, ač byl ještě velmi mladý. Potájové sice věděli o jeho podvádění v kartách, prchlivosti a svéhlavosti, ale tolerovali mu tyto vady charakteru mimo jiné proto, že byl nejmilejším žákem nedávno zesnulého učitele kmene – starého Ikua.

Vše začalo, když byl Itája společně s dalšími dvěma bojovníky na lovu daleko od tábora. Šli celý den, ale nenarazili na žádnou stopu, kterou by stálo za to sledovat. Našli pouze igelitovou tašku, kterou si Itája strčil za opasek, že si prý večer přečte, co je na ní napsáno. Pyšnil se totiž znalostí písma bílých lidí, čemuž jej naučil Ikua.

Večer lovci hráli karty. Itája prohrával i přes to, že vyzkoušel již všechny podvodné finty, které znal. To jej dosti rozladilo, proto vykřikl: "Konec hry!" Sbalil karty (jednu si strčil do rukávu, jako přípravu na další den) a řekl: "Teď poslouchejte, co nám vzkazuje nápis na vaku, který jsem dnes nalezl." Přeměřil si oba druhy pohledem vyjadřujícím vědomí své autority. Pak si začal prohlížet nápis na tašce a pomalu hláskoval: "HY – PER – MAR – KET, nej-vět-ší, nej-lep-ší. U nás dos-ta-ne-te vše. Po ce-lý tý-den, 24 ho-din den-ně."

Itája se hluboce zamyslel. Jeho druhové si jej nedovolili vyrušovat, a proto se radši zachumlali do dek a snažili se usnout. Z usínání je vytrhnul výkřik: "Ijá, Ijá, Iná, Há." Vyskočili a spatřili Itáju stojícího na nedalekém pahorku mávajícího taškou a volajícího: "Poznal jsem tě ďáble. Kdo jiný než ty by mohl něco takovéhoto nabídnout. Ale zmýlil jsi se. Mě nemůžeš oklamat. Ale nechť je po tvém. Vyzval jsi mne na souboj a já tvou výzvu přijímám, protože můj učitel mi vždy kladl na srdce, že s ďáblem je nutné bojovat. Naučil mne všemu, co potřebuji k boji s tebou, a proto se tě nebojím. Jsem si jist, že nad tebou zvítězím."

Ráno řekl Itája svým druhům: "Jděte zpátky do tábora a řekněte bratřím a sestrám, že jsem odešel bojovat s ďáblem. Vidíte támhle v dáli ten kouř? Tak to je znamení, kterým na mne mává ďábel, jenž sám sebe nazývá hypermarket. Tím směrem půjdu a nevrátím se, dokud nevybojuji velké vítězství."

Itája šel již dlouho, když zaslechl podivný hukot. Zamířil k němu a zanedlouho spatřil dálnici, která se táhla od obzoru až ke kouři, ve kterém se dle Itáji skrýval ďábel Hypermarket. "Brrr," vykřikl Itája "železná zvířata si prožrala cestu až k ďáblovi." Dál pokračoval souběžně s dálnicí, až zahlédl první obrysy staveb. A zanedlouho zahlédl i Hypermarket.

"Je opravdu velký," pomyslel si Itája "boj s ním nebude snadný". Zvolnil krok a dále pokračoval zvolna, zato však velmi ostražitě. První bílý člověk, kterého potkal byla tlustá žena s tlustým psem. Itája nepohnul ani brvou. Prošel kolem ní s kamenným výrazem v obličeji připraven kdykoliv odrazit útok. Ale ani žena ani pes neprojevili nejmenší známku útočnosti. Itája si pomyslel: "Hned první člověk, kterého jsem potkal, byla zajisté velká bojovnice mistrně ovládající umění, jak nedát najevo své pocity.

Postupně potkával další a další bílé lidi a říkal si: "To není možné, že tu jsou všichni takoví skvělí bojovníci. Jací bojovníci teprve budou střežit samotného ďábla." S takovýmito myšlenkami došel až k parkovišti Hypermarketu.

"Oni se vozí v útrobách železných zvířat," zhrozil se Itája, když spatřil, jak bílí lidé vylézají z aut, "jaká další kouzla je ještě ďábel naučil? Jak jen budu bojovat s takovýmto nepřítelem." Najednou zaslechl zvláštní hučivý zvuk. Podíval se směrem odkud ten zvuk přicházel a spatřil člověka jedoucího na traktůrku kosícím trávu. "Ó, jak žalostně volá tráva o pomoc, když je žrána železným zvířetem," zabručel vztekle Itája a již chtěl vyrazit a utkat se s traktůrkem a jeho řidičem, ale v poslední chvíli si všiml, že nedaleko od traktůrku stojí skupina bílých lidí. Pomyslel si: "Nyní je příliš brzy nechat se vyprovokovat k boji, nejdřív porazím ďábla, a pak si to vyřídím s jeho přisluhovači."

Itája došel na parkoviště. Nejprve chvíli pozoroval, jak jedni lidé vylézají ze svých vozů, berou si vozíčky a odcházejí s nimi dovnitř do Hypermarketu a jiní zase vycházejí s plnými vozíčky z Hypermarketu, překládají věci z vozíčků do aut, vracejí je na svá místa, nastupují do aut a odjíždějí pryč. "Opravdu jim ďábel cosi dává. Vypadá to, že jim dává potravu pro jejich železná zvířata," zauvažoval Itája.

"Dobrá tedy, vstoupím do sídla ďábla Hypermarketa a utkám se tam s ním," rozhodl se Itája. Chtěl si vzít jeden vozík, ale zjistil, že vozíky jsou k sobě připevněny řetízky. "Cha," zasmál se Itája, "kam na mne s takovýmito fintami." A jednou ranou svého nože řetízek přesekl. Uchopil vozík a už se hrnul do Hypermarketu.

Ani jej nepřekvapilo, když se před ním dveře sami otevřely. S takovýmito kouzly již počítal, ale když vešel dovnitř, měl co dělat, aby se nemusel chytit za hlavu nebo si alespoň zakrýt oči před ostrým světlem, které ozařovalo vnitřní prostory Hypermarketu. Po chvíli si však na světlo zvykl a ostražitě zamířil hlouběji dovnitř. "Bojovníci v černém jsou asi hlavní strážci Hypermarketa," pomyslel si Itája, "a domlouvají se mezi sebou prostřednictvím krabiček, které jim visí u pasu. A u těch budek sedí dozorkyně, které kontrolují, co si bílí lidé odnášejí z Hypermarketa. Musím tedy nejprve proniknout přes hradbu budek dovnitř, a až zničím ďábla, tak ji budu muset opět překonat při útěku."

Dostat se dovnitř se ukázalo být celkem snadné. Stačilo následovat bílé lidi s prázdnými vozíky a hradba se před Itájou sama rozestoupila. Začal tedy pátrat po ďáblovi, ale ať hledal, jak hledal, žádného nemohl nalézt. Připadal si najednou zcela ztracený mezi davem bílých lidí, kteří se tvářili, jako by jej ani nezaregistrovali, potom zase naprosto sám uprostřed bludiště chodeb plných prapodivných věcí.

Itája si řekl, že mu pomůže, když prozkoumá, co vlastně ďábel dává lidem, protože v tom tkví jeho moc nad nimi. Začal si tedy nenápadně prohlížet, ohmatávat, očichávat a ochutnávat všechny ty věci. Netrvalo příliš dlouho a začalo mu být špatně. Hudba prostupující všemi kouty Hypermarketu mučila jeho uši, všechny ty vůně a pachy drásaly jeho nos, jeho oči byly zmateny z podivného světla, jeho jazyk svíraly tisíceré chuti. Začala jej bolet hlava, jeho žaludek toužil vrátit všechny ty ochutnané pokrmy zpět na svá místa a nohy i ruce se mu třásly. V takovémto stavu by nepřemohl ani králíka, natož ďábla.

Itája pochopil, že ďábla nemůže přemoci, a ani po tom již netoužil. Nyní se jen snažil najít východ, kterým by mohl vyběhnout ven a co možná nejrychleji se vrátit zpátky ke svému kmeni. Po několika nezdařilých pokusech o nenápadný únik z Hypermarketu zjistil, že musí chtě nechtě projít skrz řadu pokladen. Na jakékoliv přeskakování, přelézání či přelamování neměl sílu ani odvahu. Přistoupil tedy k jedné z pokladen a čekal co se bude dít.

Pokladní už měla dlouholetou praxi v několika obchodech, a proto ji nijak nepřekvapil zjev zákazníka Itáji, ale jelikož již dnes seděla u pokladny příliš dlouho bez vystřídání, tak ji namíchlo, že ten člověk tam jen tak stojí a tupě se na ni dívá. "Dejte Vaše zboží prosím na pás," řekla chraplavým unaveným hlasem "a pokud máte Hypermarket kartu tak si ji prosím připravte". Itája uchopil PET láhev s perlivou vodou, kterou si dal do vozíku, aby vypadal nenápadně, a položil ji na pás, jak mu kynula pokladní. Pokladní protáhla nacvičeným pohybem láhev před čtečkou čárového kódu a sklesle řekla: "Devět."

Itája najednou vše pochopil: "Je to karban, oni si zde hrají s ďáblem karty, ale na mne si nepřijdou." "Eso," vyhrkl Itája a pleskl o pás esem, které měl až doteď v rukávu. Než se pokladní podařilo probrat se z překvapení, tak byl Itája pryč i s lahví perlivé vody.

Z Itáji rázem spadla všechna nevolnost a s pocitem vítězství střídavě běžel a šel zpět do tábora Potájů. Když dorazil ke svému kmeni, tak byl přivítán jako nikdy předtím. Všichni si mysleli, že ďábla nemůže přemoci, a proto dozajista bídně zahyne. Když večer u ohně vyprávěl Potájům o svém dobrodružství, tak střídavě budil strach i smích, radost i zklamání. Nakonec ukázal svou kořist – láhev perlivé vody. Obřadně ji předal šamanovi a řekl: "Toto jsem sebral ďáblovi, který se nazývá Hypermarket, posuď zda je tento ďábel pro nás nebezpečný či neškodný."

Šaman si láhev chvíli prohlížel, pak odšrouboval víčko, nalil si trochu vody do dlaně, přičichnul k ní, znovu si láhev prohlédl a na jeden ráz všechnu vodu vypil. Chvíli tiše seděl napjatě pozorován ostatními členy kmene, potom si dlouze krknul a vhodil prázdnou láhev do ohně. Ta se v ohni zkroutila a během chvíle shořela čadivým plamenem. Šaman si stoupnul, zdvihl ruce a s obličejem obráceným k nebi promluvil hlubokým hlasem: "Obloha nad námi je plná hvězd, za chvíli přijde měsíc a ráno slunce. Oči starých viděly mnoho podivných věcí a na oči těch, kteří přicházejí, čeká ještě více ještě podivnějších věcí. A proto by se ten, kdo žije srdcem, neměl nechat zmást hrou tvarů, ale ubírat se stezkou, kterou před něj klade Země a která je ozařována svitem hvězd."

Keine Kommentare:

Kommentar posten